Rozmarné léto

Občas si rád odskočím od svého nejoblíbenějšího hororového žánru a mrknu i na nějaký jiný...Popravdě já moc rád české (ty novodobé) filmy nemám, ale na starou československou klasiku nedám dopustit. Vančurovu knihu jsem nikdy nečetl, ale Menzelův film se mi líbil. Jazyk tu používali vskutku zajímavý, ale já si nejvíc užíval herecké výkony všech zúčastněných. Nepřekonatelný R. Hrušínský nikdy nezklame – stejně jako pan Brodský. Ale zde mě nejvíc okouzlila mladá Jana Preissová (zde ještě Drchalová) jak svým vzhledem, tak i výkonem. (07.09.2016)

Tento způsob natočení filmu se mi zdá velmi šťastný. Co pozoruhodného napsat k tomuto poetickému skvostu, když ho již tolik uživatelů výstižně okomentovalo. Koncem let 60., v oné těžké době těsně před vstupem spojeneckých vojsk, byl Jiří Menzel nařčen, že Rozmarným létem vzdává hold maloměšťákům a buržoaznímu způsobu života. Stalo se tak v tehdejším sovětském tisku, který Menzla označil za reakcionáře, stejně jako například Jana Němce. Časopis Kino ještě mohl na urážlivý článek reagovat a vyvracet jej, později však i zde zavládla cenzura. Že sovětští soudruzi ryze český film nepochopili, je více než jasné. Současně byl jedním z mnoha drobných důvodů, které měly ospravedlnit okupaci Československa. (04.01.2011)

Jako převedené je to parádně a je to kus skvělé filmařiny, o to nic. Herecký koncert, skutečně. A dokonce i ty šroubované věty znějí díky hercům a dovedné kameře v podstatě přirozeně. I ona letní pohoda a atmosféra ospalého maloměsta je ve snímku dokonale podaná. Jen dějově mne to nějak nebere. Tři kamarádi se zamilují do jedné holky, div se nepozabíjejí, aby pak k sobě opět našli cestu a zjistili, že přátelství je důležitější. U postavy Anny vlastně nevím, zda je skutečně poetická bytůstka, nebo prostě kurvička (Ovidiovo Umění milovat ji přinutí hned odhodit šaty a nalévat alkohol), což mi onu poetiku tak nějak kazí. Možná je to účel, onen paradox krásné řeči a povrchnosti nízkých tužeb, ale prostě mne to v tomto ohledu nebavilo. (22.10.2017)

Já bych tak strašně rád dal o hvězdičku víc, ale prostě nemůžu. Filmařsky i herecky je to naprostý skvost, poetické to je dost a celkově to je docela příjemné, stejně jako stopáž, ale celkově mě Rozmarné léto prostě minulo, vůbec jsem se do něj nedokázal dostat a tak jsem se u toho spíš nudil. Možná to bylo tím, že tomu naprosto chybělo něco jako příběh a po téhle stránce by to bylo srovnatelné s většinou současných českých filmů, ale jinak nevím. Taky jsem možná nebyl ve správné náladě, takže někdy na ten film kouknu znova a třeba ho docením víc. Zatím tu nechám silné 3* (15.06.2020)

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)