Šofér slečny Daisy

Pěkné a citlivé drama s rozumnou stopáží o vzniku přátelství mezi dvěma starými lidmi. Rozvoj vztahu působí přirozeně a citlivě, je přiměřeně pomalý, ale nikterak nenudí. Je výborné, že Řidič slečny Daisy nijak účelně nehraje na city a vše probíhá jaksi minimalisticky, ovšem na druhou stranu to také trochu minimalizuje divácký požitek. Film se snadno vykouří z paměti, protože nemá žádnou opravdu silnou scénu, je zkrátka až moc správný / korektní / konformní... Za to postavy, potažmo celý scénář je velmi dobře napsaný, Daisy je zprvu nevrlá a tvrdohlavá, ale Hoke (Morgan Freeman) se stále snaží a svým sympatickým úsměvem postupně okouzluje jak Daisy, tak nás u obrazovky. 7/10 (21.09.2008)

Lahodný filmový dezertík, akých sa vám v dnešnej kinematografii dostane len málo. Celý dej postráda nejaký výraznejší príbeh, je to vlastne len vzťah prerastajúci z pracovného na osobný, z nevrlého do toho najčistejšieho priateľstva. A síce je celé dielko ľahučké a takmer až dôchodcovsky rozvláčne, vďaka farbám, rekvizitám a ústrednému hudobnému motívu Hansa Zimmera je to zároveň príbeh veľmi hlboký a dojemný. A tie masky neustále starnúcich protagonistov? Na rok 1989 sú priam majstrovské! Na záver som si samozrejme nechal najúžasnejšiu zložku Vodiča slečny Daisy a to hercov. Morgan Freeman i Jessica Tandy sú jedným slovom božskí a sledovať ich herectvo je skutočne fajnšmekrovský zážitok. PS: Som rád, že to neskončilo úmrtím žiadnej z postáv, i keď tento záver by vo mne nepochybne rezonoval ešte dlho. (80%) (24.10.2010)

Schopná sama řídit už příliš není, pořádně se rozčílit ovšem ještě ano. Jejím synem najatý černošský řidič Hoke jí zpočátku sice vadí na každém kroku/ujeté míli, nakonec však mezi nimi započne krásné, byť nikdy nepřiznané přátelství. Ona ho naučí psát a číst, on ji zbaví předsudků. Ve starobinci pak poznává jediného člověka – svého šoféra. Příběh má silné autobiografické rysy, nakonec nečekaně výrazně promluvil do předávání všelijakých prestižních filmových cen. Divák ocení vyjma hereckých výkonů četnou ironii, řadu cynických scén i velmi příjemnou atmosféru. Nakonec nicméně velmi korektní a málo dramatické. (18.09.2016)

Kdykoli Řidiče slečny Daisy vidím, vzpomenu si na povídku geralda Durrella Fred neboli Dotek teplého jihu (hledejte ji v knize Vdáváme matku), kde popisuje svůj krátký pobyt v domácnosti jisté americké dámy, veselé a milé, která ale spolu se svými přítelkyněmi velmi odsuzovala černochy. Durrella to uvádělo do rozpaků o to víc, že jejich rozhovorům netečně naslochal její starý černošský sluha Fred. Ptal se jí, zda jí není trapné před ním mluvit o negrech atd. Velmi se tomu podivila o odpověděla: "Můj prapradědeček koupil Fredova prapradědečka už v roce 1850. Mám na to stále účtenku. Fred není žádný negr. Fred patří do rodiny." :-) Takhle nějak to zjevně bere i slečna Daisy. S krajní nedůvěrou se dívá na nového šoféra, ale ke své letité černošské kuchařce výhrady nemá. Ta přece patří do rodiny. Ten film totiž není o rasismu, ale xenofobii a to je něco jiného. Strach z neznámého. Jinak krásný příběh a výjimka, popírající pravidlo, že každý hollywoodské melodrama chce diváka dojmout násilím, asi jako když vám skřípnou ruku do mandlu. Tak tady ne. Kultivovaný sentimentální film. 100% (08.02.2006)

Miloučký film tohoto typu si prostě zaslouží vyšší hodnocení už jaksi z povinnosti vzhledem k obsahu i formě. I když mě často napadalo, kdy že jednoho z nich klepne pepka, např. úmornou cestou na oslavu devadesátin, přesto to ti dva ustáli až do velmi vysokého věku, což není sice běžné, ale ani výjimečné. Hodně se mi líbil Dan v oddané roli milujícího syna, ale nejvíc se mi líbily dobová výprava a rekvizity, včetně soudobé kultury (otevřený akceptovaný rasismus). Nejde mi o fandění systému, ale znovu o způsob ztvárnění vztahové problematiky zase tím miloučkým hladícím laskavým způsobem. (22.12.2013)