Ema

Trauma v netradičním pojetí. Od Larraína jsem ještě nic neviděl, ale jeho Ema je slušná šleha, která rezignovala na tradiční dějové zápletky a postupně spíše zpětně odkrývá, co se dělo a proč, co zasahuje do přítomnosti... Ema to vše bere, jak se to před ní objeví, a pak se poddává rytmu věcí a tanci a říká to, co zrovna cítí v daný moment a jedná, jak zrovna chce, film končící tak idealisticky, že si to stěží dokážu představit, po všech těch volbách a scénách. Zároveň celou dobu Ema nezapadá do škatulek, jak je řečeno i ve filmu, "nechci sex, ale emoce", nechce víc, než skutečnou intimitu... Tohle je tak příznačně doporučeno (An). (...) Někdy to, že někoho milujete vlastně tolik neznamená, vaše závazky. Vztahy jsou komplikovanější, než to, že někdo někoho miluje, nebo, že mu to podepíše... a často lidi vzájemně sobě sami za to nestojí, někdy si za to nestojí i když jsou ve vztahu a někdy si za to nestojí, protože jim nestojí. Je to vtipný, ale jakkoliv se na to podívám, vždycky dokážu najít mrdu chyb a důvodů ke konci na jakýmkoliv vztahu... a tak si říkám, co vlastně nakonec lidi může držet dohromady? Teď si říkám, že lži a nebo třeba dítě... ale určitě ne nějaké svatá loajalita... ta je jen známkou přítomnosti strachu. Strachu ze skutečnosti, z reality. Schovej se do díry, pokud chceš, ale netvař se pak, že je to cokoliv jiného, než strach z pravdy. Emoce tu jdou pod povrchem v pomalu plynoucím jihoamerickém stylu a ve fajnových tanečních sekvencích, stejně jako plíživě podmanivé vizuální sex scény. Ne film pro každého, ale má slušnej ponor. Dostávat věci za použití svého sexy ženství je pro některé nutnost, pro některé rozmar, Ema tohle příliš neřeší a vyspí se tu prakticky s každým a snadno si to i odůvodní, aby si v závěru dala dlabanec a řekla všem "Robím si čo chcem, hej.". Pár let zpátky jsem viděl podobný snímek, o tanečníkovi z Mexika, 'Ya no estoy aqui' (I’m No Longer Here), kde měl týpek nejšílenější sestřih, co jsem kdy ve filmu viděl. Ema: 7/10. Not bad. (07.01.2024)

Mám ráda filmy, jejichž důležitou součástí je hudba, takže tohle krapet ulítlé drama v rytmu reggaetonu mě prostě nemohlo nechat chladnou. Hlavní hrdinka mi sice svým chováním k srdci nějak extra nepřirostla, byla však přinejmenším stejně divoká jako hudební žánr, který vyznávala, a tak jsem se jejím prostřednictvím ochotně nechala unášet na vlnách tance a svobodomyslného životního stylu. Kromě Emy, kterou více než přesvědčivě ztělesnila nadějná Mariana Di Girolamo, mě herecky velmi zaujal Gael García Bernal. Asi zatím nejvíc od jeho parádního debutu v Amores perros. Když k tomu všemu připočtu téměř dokonalé vizuální zpracování příběhu společně s dost překvapivým rozuzlením, tak je jasné, že nebudu snímek hanět, ale jen a jen chválit. Po dlouhé době jsem vyrazila do kina a musím podotknout, že to stálo za to. Emě totiž stříbrné plátno opravdu sluší. Viděno v rámci unikátní přehlídky Tady Vary v DK Střelnice Rumburk. (80%) (07.07.2020)

Keď som si v obsahu prečítal „nebezpečně smyslný“, mal som hneď obavy, že to pôjde buď do porna alebo do nevysporiadanej sexuality typu šukám všetko čo príde. Podozrenie ešte viac vo mne vzrástlo, keď som uvidel hlavnú herečku, nejaký podivný hybrid, ktorá spadol do nádoby s peroxidom. Nakoniec sa mi to všetko potvrdilo a vlastne len ide o ďalší film, ktorý stanovil rovnicu: emancipácia žien = LGBTI, v tomto prípade ide o dôraz na písmenko B, keďže Ema šuká všetko, čo sa hýbe aj nehýbe. Inak si svoj čas vypĺňa aj tanečkami štýlu šaman v značne ópiovom stave. Film pôsobí akoby ho vygrcol Gaspar Noé a vykradol nejaké party z Almodóvara. Horda rozumbradov to síce bude vydávať za umenie a dokonca sa tu niektorí na tomto portáli tešia, že film "rozsekal tradičnú rodinu". To by som chcel vidieť, z akej rodiny pochádzajú takíto týpkovia. (25.08.2020)

Chápu, že tento film nebude pro každého, protože dějově je téměř na nule a spíš tak jako sonduje život svobodomyslných lidí, kteří zastávají motto Carpe diem a je jim jedno pokud svými činy někoho zraní. Hodně to zavání dnešní modernistickým LGBT přesvědčením a v podstatě se tady ničemu meze nekladou a zdejší postavy žijí absolutně bez předsudků. Ač se tomu sama divím, Ema mi sedla velice dobře a Larraín se mi trefil náladou a atmosférou přímo do noty a potěšilo mě i taneční a hudební pojetí filmu, který ve mně trochu občas evokoval nedávný Climax. Pro konzervativní diváky asi nevhodný film, protože morální hodnoty se tu opravdu zastání nedočkají. Pro mě ale asi druhý nejlepší zážitek z (TADY VARY) . (02.08.2020)

Pablo Larraín to opět nedělá divákovi jednoduché. Odbarvená Mariana Di Girolamo řádí v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton v ulicích a vypadá to, že se vyspí s každým bez ohledu na pohlaví. Jenže pod touto možná až přehnaně efektní slupkou je ještě příběh o matce, která nezvládla adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před počátkem filmu vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Podobně jako nestandardní vztah s manželem (Gael García Bernal). Ale na mne bylo asi těch efektů až moc. (07.07.2020)