Cez prsty

Petr Kolečko to má krapet nahoru dolů. Do svého příběhu bez ambicí o milostném trojúhelníku z atraktivního sportovního prostředí původně režiséra hledal, nakonec taktovku vzal (vůbec poprvé) sám. Beachvolejbalistky jsou to hezké, sehrané a nyní se vydrápaly na vytoužené plážové mistrovství Evropy. Jenže mladší z nich začne pomýšlet na miminko (před vrcholem kariéry (!), no, dobře), začnou mít mezi sebou spory a navíc do všeho začne zasahovat osobitý správce volejbalového areálu se zarostlým ksichtem Jiřího Langmajera. A s ním přijdou mnohé vztahové kotrmelce, rozuměj nepravděpodobné nesmysly. On sám je každopádně skutečným hybatelem příběhu, děvčata (sexuální objekty) jsou tu jen proto, aby ukázala zadek nebo dokonalý účes. Chápu, že mnozí neskousnou, že sebevědomému padesátníkovi s tajemnou minulostí všechno projde. Rozvrací vztahy, jiné zase narovnává. Naštve jednu, pak druhou, ale vždy se to samo tak nějak vyřeší a vše zase začne nanovo. Kolečko je (zejména první půlhodinu) hodně rozpačitý, pak ale zejména díky Langmajerovi zesílí třaskavé hlášky (třeba v luxusní restauraci: „Ten plátek musí být tak jemnej a růžovoučkej, že když ho omotám plameňákovi kolem péra, nepozná to!“) a je to fajn záležitost. Kolečko holt slušně vidí do průměrného českého diváka, nic spletitého nevymýšlí, nikam hluboko se nepouští. Samozřejmě je tam celá řada přešlapů, nespočet scén vyšumí do ztracena, ale já si tedy přehlídku nevkusu na domácí scéně představuju jinak. A právě proto dávám přepálené čtyři hvězdy. Navíc když si vzpomenu na nedávné tuzemské bolesti Všechno nebo nic, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Miluji tě modře nebo Věčně tvá nevěrná... (18.01.2020)

Oddechovka za současné situace téměř ideální. Vzhledem k tomu, že je poměr trapnosti a vtipnosti vyvážen přesně rovnocenně, je to za mě takových lepších šedesát procent. Langmajer má sice zbytečně starý vzhled, ale jako vždy hraje naprosto skvěle a dámské duo je vhodně vybráno. Sportovních komedií moc nemáme a na tuhle se fakt dá dívat. Takže celkový dojem pozitivní. (16.03.2020)

Dívat se na komedii, u které musím podat skoro nadlidský výkon, abych se zasmála, není asi úplně ideálně strávený čas. Když už se totiž ve filmu „Přes prsty” objeví nějaký ten vtip, tak většinou atakuje hranici trapnosti. Děj se neuvěřitelně táhne. Navíc je příběh absolutně předvídatelný a bez špetky invence, což mě v případě Petra Kolečka docela zaráží. Snad jen kvůli Jiřímu Langmajerovi s Petrou Hřebíčkovou jsem to dokoukala až do konce, přestože i v jejich hereckých kreacích se to hemžilo trapnými výstupy. Zejména pak Petra Hřebíčková občas působila jako by měla o kolečko víc. Tipla bych si, že jí ho přihrál sám režisér. (35%) (29.11.2020)

Přišlo mi to prázdnější, než by mi bylo milé. Petra Hřebíčkový začíná být hodně fajn a sympatická, Langmajer je přesný (když začal zpívat Lucii, málem jsem si smíchy ustříkl) a dost hlásí (škoda, že se o komičnost filmu postará, místy poměrně křečovitě, jen jeho role), Dyk pořád ne/herecké poleno, když on, to už může před kameru fakt každý. Ale čekal jsem více. A tak největším potěšením a radostí filmu zůstává nesmrtelné a stále silné: Kapkama se proplétám, co rytmem samby zní... (19.01.2020)

Vyletněná komedie z atraktivního prostředí beach volejbalu stojící na chemii ústřední trojice, která funguje téměř bezchybně. O smích se tu stará především Langmajer v roli stárnoucího seladona, který mě několikrát dostal do kolen, Nesvačilová je tu za tu roztomilou a Petře Hřebíčková to tady sedlo jako už mnohokrát předtím. Samozřejmě že se film nevyvaruje určitých klišé a Kolečkovi občas zahapruje i samotná režie, ale to vlastně k podobným filmům patří. Bavil jsem se víc, než jsem čekal. 75% (06.05.2021)