Midsommar

Fíííha. Švédové rozhodně neskáčou nadšením. Nezměrné dobro z téhle severské komunity se totiž začne chtě nechtě bortit pod rukama. To bylo tak: při příležitosti oslav slunovratu, které se konají jednou za nespočet let, se do rodného kraje vrací ze Spojených států univerzitní student a vezme s sebou bandu přátel. Léto v Evropě, proč ne? Tvoří je hlavně pár, který spolu nějakou dobu je, ovšem její psychické potíže, které ještě prohloubí rodinná tragédie, vztah dlouhodobě narušují. Skandinávští blonďáci a jejich obřady ovšem s mezilidskými vztahy celé party ještě sakra zacloumají. Zdá se, že tvůrci mají tamní (dávnou) kulturu solidně nastudovanou, to, co se děje v druhé polovině je jen logické vyústění velmi umně vystavěného příběhu. Nikdy úplně nezapadající slunce, předlouhé záběry, střídání nálad a emocí, nespočet bizarních scén, postupy jdoucí si svou vlastní cestou, množství vizuálních detailů, skvostná gradace. A dost drsných momentů, které ovšem tak nějak do děje patří, a je jen na divákovi, na kolik se jim (snad až) „vysměje”. Nejde o exhibici, nýbrž o chytrý autorský záměr. Pokojné oslavy přírody provázené četnou konzumací halucinogenů mají svůj pevný řád, komunita ctí striktní pravidla. Chápu, že pro milovníky „klasických” hororů půjde o špatně stravitelný vtip, kdo zná jméno režiséra a scénáristy Ari Astera, musel tušit, že to nebude procházka sluncem zalitou loukou. Víru v samu sebe získávající Florence Pugh je velmi dobrá. (02.10.2019)

Horrorové subžánry jsou svázány tradicemi; a o "folklórním horroru" to platí dvojnásob. Jak ostatně také jinak, když máte film, jehož jádrem je dodržování a ctění tradic, že? Snad proto se do nich příliš tvůrců nehrne. Protože vypořádat se s tím, že divák bude vědět "odkud kam to celé směřuje", to jistě není nic lehkého. Co vědět; bude to očekávat a snad i vyžadovat. A co hůře, dostáváte se do pozice, kdy chtě nechtě vystavuje své dílo poměřováni vůči wickermanovského piedestalu kultovnosti. Přesto se v posledních letech několik vlaštovek objevilo. Asterův Slunovrat je z nich nejlepší (byť má paradoxně blíže k nové Suspirii než Wicker Manovi). Ostatně jako u všech nejlepších horrorů je "strašení/znepokojivost" jen prostředek jak nahlížet na obyčejné problémy. A tak je Slunovrat v první řadě mrazivá psycho studie nefunkčního vztahu/rozchodu; a ruku v ruce s tím jde, že je to studie znepokojivá, nepříjemná, skvostně nasnímaná, nějakým tím gore efektem obohacená a strhujícím způsobem zahraná. (08.09.2019)

Nadšení na mém nadšoňometru sotva pohnulo stupnicí. Ani ty scény, co měly být intenzivní, na mne moc nepůsobily. Tak snad povšimnutíhodné aspekty: Stálé připomínky, předzvěst, že to blbě dopadne. Stálé světlo, insomnia. Mírné halucinace. Neustálý rauš celé komunity (asi to nebylo jen o slunovratu - všechny děje vycházely asi z normálních, každodenních). Intenzivní skupinové prožívání emocí (jo, to bylo dobré). Je to tak nějak vše představa nesektáře, jak funguje sekta. Sluníčková. P.S. Švédsko točené v Maďarsku za peníze EU (viz titulky) - pro Amíky dobré. P.P.S. na symbolickou rovinu si hrát s tímto filmem nechci... a považovat ji za pokus o resuscitaci a plynulou pitvu rozchodu. Nene, vidím jak vidím :) (20.10.2019)

Trpělivost růže přináší a já si tak snímek po dvou měsících konečně vychutnal ve svém moderním domácím kině a s bonusem v podobě režisérského sestřihu. Nedovedu si představit, že bych Midsommar sledoval v kinosále za asistence omezených etnocentriků, kteří by se hloupě hihňali u každé scény, jež by je vytrhávala z jejich jistot a sklonů ke konformitě. Aster se snaží lišit a šokovat, leč jako horor působí snímek až příliš konejšivě. Folkhorory obvykle kladou velký důraz na nevlídnou atmosféru spojenou s přírodní krajinou, avšak v Midsommaru se na nás ustavičně směje sluníčko. Pokud se však na snímek nedívám optikou hororového experta, nýbrž lektora pohybové terapie a amatérského antropologa, tak zůstávám tímto umným propojením etnografie s audiovizuálnem naprosto unešen. Aster dokázal vytvořit osobitou fungující kulturu, jejíž barvité rituály a zvyky rozpracovává s obdivuhodnou technickou i estetickou grácií. Dočista mě pohltila transcendující taneční soutěž, během které Dani ztrácí pocit hranic své individuality, splývá se skupinou a začíná mluvit švédsky. A scénou zobrazující sdílenou expresi emocí jsem pak byl přiveden ke katarzi. Midsommar nesplňuje parametry špičkového hororu, ale přesto se do diváka zaryje a zanechá hlubokou stopu. Slabších pět hvězd. (30.09.2019)

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)