Nikdy neodvracaj zrak

Dobová intimní freska, které ale chybí většinu dlouhé stopáže výraznější filmová řeč, sevřenost a emoční dopad...I přes 3 hodiny je místy snímek zkratkovitý a našeptává, že minisérie mohla být adekvátnější formát...Vrcholem jsou pak scény na samém začátku a samozřejmě finále, někde uprostřed je příliš červené knihovny a nahých zadnic... (24.04.2019)

Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu ! (27.04.2019)

Priatelia, ak chcete vidieť taký filmový opus o maľovaní, ako je Ján Kryštof literárny opus o skladaní hudby, doporučujem. A podobne ako v prípade tej knihy - alebo Očarenej duše - to nie je ľahké čítanie. NIKDY NEODVRACAJ ZRAK je film pomalý a dlhý ako čítanie veľkej knihy, ťaživá a súčasne povznášajúca cesta skrze 30 rokov náročných dejín, s dôkladne prepracovaným scenárom vystavaným ako katedrála, zemito realistický aj oduševnelý skoro-skutočný príbeh o oslobodzujúcej sile umenia. A nemeckí filmári ním znovu ukazujú, že v poctivom - teda precíznom a zároveň citlivom reflektovaní 20. storočia sa im nikto nevyrovná. (01.05.2019)

Pěkný, z pohledu Němců sebeřezný snímek o válečném a poválečném Němcku na obou jeho stranách. Vývoj výtvarného umění zde hraje roli jen podpůrných kulis, těžiště leží v konstatování, že kdo byl za fašistů grázl, zůstane jím i po prohrané válce, za komunistů i v demokracii. A stejné je to i s dobráky. (06.12.2020)

Netradičně jsem se podíval níže, zda najdu někoho, kdo vnímal tento film podobně jako já. A kupodivu; hned druhý (Insilvis **) a pak několik dalších píší o kýčové formě. Ovšem; kýčový je ale i (a pro mě především) obsah. Společným problémem německých pop-filmů poslední doby je úporná snaha o přepisování dějin. Servírování podivných příběhů, které mají dokládat: Němci dobří, Hitler a SS-Waffen špatní, i když ani to se nedá tvrdit úplně přesně: vždyť i zarytý (skalní) Esesák, který jako doktor bez jakéhokoli soucitu sterilizovuje a nechává zplynovat, zachrání matku a dítě ruského oficíra, který ho předtím zpohlavkoval. Nebo jiný válečník (prostý radista) sestřelen nad ruskou stepí žije rok v jurtě, kde se vyléčí z popálenin "vyššího" než 4 stupně, a pak se vzdá Američanům. No a teď bychom se mohli trochu věnovat samotnému Gerhardu Richerovi a jeho obrazům, ale nebudeme, už jsme dost romrzelí a nemáme na to tu správnou náladu. (30.05.2019)