Glowski

Přesnější překlad názvu by zněl „Od konce světa si mnoho neslibujte“ – a po zkušenosti s filmem lze dodat: zejména spektakulární výbuchy a sentimentální loučení. Podle Judeho nejspíš zemřeme na přepracování ujařmeni zlými korporáty – a částečně to bude naše vlastní chyba, protože jsme zpohodlněli jako Dodo; ztratili schopnost intelektuálně kličkovat v současném světě, přišli jsme o přehled a nadhled.__________Třebaže o režisérově politické agendě mám jisté pochybnosti a jeho „Konec světa“ obsahuje zkratky nebezpečně blízké odstrašujícímu příkladu Rubena Östlunda, nelze ignorovat markantní rozdíl v přístupu obou tvůrců. Jude programově neusiluje o canneské vavříny a oslovení mas, na jeho vystupování není nic chladně vykalkulovaného; z „Konce světa“ je naopak patrná potřeba komunikovat co nejvíc vlastních poznatků a myšlenek, které načerpal jako teoretik-intelektuál-cinefil, lokající kulturu plnými doušky, a homo politicus s jasně čitelným, vyhraněným pohledem na svět.__________Judeův ohňostroj nápadů přitom drží pohromadě pevná formální kazajka. Svou metodičností může „Konec světa“ až nudit – relativně rychle lze popsat jeho kostru a všechny součástky –, na druhou stranu čím více tendujete k autonomnímu diváctví, čím více vás baví zkoumat různé detaily v rámci mizanscény, čím více intertextuálních odkazů (film, literatura, rumunská historie) rozpoznáte/budete chtít si dohledat – tím více se budete bavit. V tomto ohledu navíc „Konec světa“ dalece přesahuje možnosti literatury – popisu. Nevím o žádném současném hraném filmu, který by lépe zachycoval a tematizoval zkušenost pohybu mezi fyzickým a digitálním světem. Ve svém předchozím filmu si Jude pohrával s obrázky na rouškách, tady si hraje pozadím během hovoru přes Zoom.__________Po mistrovských Barbarech a nadprůměrném Pichu Jude stvrzuje pozici současného tvůrce, jehož každý nový film je událostí. Pokud chcete podrobněji poznat strukturu "Konce světa", doporučuji recenzi z The Playlistu. Pokud chcete lépe poznat Judeho, doporučuju prakticky jakýkoli rozhovor s ním – jeden tradičně skvělý vyšel na webu Film Comment. V prvé řadě ale samozřejmě doporučuji vaší pozornosti Judeho dílo.

Svým třetím filmem Ari Aster nadále prozkoumává krajinu hororu a výsledkem jeho hledání je komedie/travestie, jež hororové konvence obrací naruby. Psychoanalytická rovina, tradičně uložená pod krustou příběhu a stylu, se zde fyzicky manifestuje v prvním plánu. Vyvolaný strach není výsledkem působení filmu na diváka, ale jeho ústředním tématem. Podrobněji zde.

[Text bez explicitních spoilerů – určen však spíš očím s Babylonem seznámeným.] Babylon Damiena Chazella se na první pohled nabízí chápat jako velkolepou oslavu filmu, potažmo kinematografie a Hollywoodu. Avšak jak již mnozí podotkli, óda by to byla přinejmenším hořká, cynická, vzhledem k postoji autora k tragickým osudům některých svých hrdinů – obětí „továrny na sny“. Slzy v posledním záběru však nemusí být (jen) projevem sebe-dojetí nad představou, že každý jsme součástí „něčeho většího“; snad jsou to slzy radosti odrážející pochopení odvěké a věčné cykličnosti módních trendů a slzy nefalšované úlevy, že tento cyklus lze přežít. Babylon od první k poslední scéně prezentuje postupnou proměnu mainstreamového vkusu. Ukazuje pocit úpadku pociťovaný a prožívaný každou generací, mýtus dokonalých, leč časoprostorově vzdálených ideálů (kritička a Proust, Jack Conrad a evropský „high art“), ale také přerod vize hořce dekadentní současnosti ve vzpomínky na sladkou minulost. Dva následující odstavce nastiňují, jak Chazelle modeluje tato témata pomocí dvou uměleckých figur: nadsázky a doslovnosti.__________Nadsazené je v Babylonu vše, nikoli však samoúčelně. Stopáž přesahující tři hodiny a humor, který se mírou fyzična blíží klasickým „cartoons“ (Manny pronásledovaný stávkujícími), mají diváka za vydatné podpory trubek a bubnů přimět film prožívat víc břichem než hlavou. Výstupem primárně není požitek z komplexní znalosti příběhu, ale z jízdy po horské dráze rozmanitých emocí: od závratě a opojení (prolog) přes napětí a vzrušení (první den na place), deziluzi a hrůzu (LAnus) až k finální katarzi. Není nutné přesně vědět, co se stalo v čase mezi jednotlivými tematickými bloky (oddělenými letopočty), někdy dokonce ani není třeba rozlišit skutečnost od halucinace či snu. Nadsazeným pojetím reality, promítajícím se také do uplatnění anachronických prvků (např. chování postav), Chazelle dává najevo nadčasovou platnost svého díla – zkušenost hollywoodských hvězd z přelomu 20. a 30. let minulého století není unikátní. Nadsazený, groteskní humor – komický i hrůzný – má dvě strany: líc ukazuje, že zmíněný pocit úpadku a zmaru lze zpětně brát s nadhledem, zasmát se mu, rub neskrývá ošklivé jizvy minulosti, chvíle, kdy šlo skutečně o život.__________I tragické momenty (předávkování, výheň zvukotěsné kabiny…) nicméně Babylon prezentuje s nadhledem, bez rozpaků a zástěrek – doslovně. Dokonce i úvodní orgastický večírek a pozdní sestup do LAnusu mají cosi společného: byť je jedna sekvence druhé pandánem, obě působí jako situované na divadelním jevišti, kde si (pitvorné) loutky lze alespoň nakrátko prohlédnout. Chazelle nerežíruje Babylon skrze náznaky a tajemství, protože převyprávěna se minulost jeví přehlednou. Na Hollywood nezvykle otevřený je i v pojetí vyměšovacích scén, které však bez problémů obhájí koncept tělesné komedie, výhrady z mé strany směřují naopak k místům, kde je artikulováno zbytečně mnoho – rozhovor Ricka s kritičkou, a zejména pak úplný závěr. Na druhou stranu je třeba ocenit, že ruku v ruce s Chazellovou doslovností jde důslednost, a finální montáž tak není jen symbolická, nýbrž trvá celé tři minuty. A co si tak vzpomínám, přeci jen je odvážnější než ta příbuzná z Bia Ráj…__________Závěrem: Druhé zhlédnutí pohřbilo původní výtky směřované k upozadění některých postav a stavbě příběhu, jež se mi nyní jeví jako pečlivě promyšlená. V rámci Chazellovy filmografie asi stále cítím o vlásek větší sympatie k Prvnímu člověku, pro jeho jemnost a prchavost, Babylon, posílen rašícím kultovním statusem (ostře ambivalentně přijímaný propadák), je ale dozajista autorovým filmem nejenergičtějším a „největším“. Nezbývá než doufat, že se americká média pletou, a není současně zvěstovatelem i viníkem počátku konce vysokorozpočtové hollywoodské produkce pro dospělé. Ale i kdyby – historie se odvíjí v nekonečných cyklech.