Dovidenia, chlapci

Svatost často trpí nedostatkem akce. Svatý člověk se nepodrobí zvůli, protože je slušný a jiný být neumí, nemůže a nechce. Jakákoli (sebe)propaganda, gesta, či fráze jsou mu cizí. Většinou si ani nepřipouští své hrdinství: dělá co dělat musí, akceptuje riziko a docela lidsky se přitom bojí. --- Toto je filmový pomník jednomu takovému případu svatosti. Citlivě a realisticky provedený, a tedy subtilní a zdrženlivý ve výrazu. Úplně chápu a souhlasím, abychom takové příklady ctili a připomínali si je. Stejně tak ovšem pochopím, bude-li nám tento příběh připadat dramaticky chudý. Tohle není míněno jako zábava; je to spíše okamžik vhodný k zamyšlení nad sebou samým: dokázal bych něco podobného, a mám vůbec hodnoty, kvůli kterým bych se odhodlal nést riziko? (21.10.2012)

Je až neskutečné, jak je možné natočit relativně poklidný obraz toho, jak funguje jedna škola, a přitom ukázat, jak se hroutí dějiny, jak jsou lidé odporní a jak dokážou ostatní nenávidět. Je zde vidět, že jsou tu i dobří, ale nějak si nedovedu představit, že jich je většina. Anebo zlu stačí opravdu jen pár jedinců? (26.01.2016)

Od začátku bylo jasné, že to musí špatně dopadnout. Ale Malleho Amerika nezkazila, dokázal do filmu vměstnat přesně tolik emocí i sentimentu, aby to bylo únosné. Malle uměl vtáhnout diváka do děje už od své prvotiny "Výtah na popraviště". "Na shledanou, chlapci" je nadprůměrný snímek z období II. světové války. (10.04.2011)

smutný , trocha romantický trocha sentimentálny príbeh odohrávajúci sa v chlapčenskej cirkevnej škole, kde mnísi , medzi bežnými žiakmi , ukrývali aj niekoľko židovských chlapcov. Samozrejme film nemohol inak skončiť ako skončil. Všetko bolo odhalené. Nemôžem si odpustiť jednu "rasistickú" poznámku, že scenárista aj s režisérom malého židovského chlapca (jeana) vykreslil v duchu biblickej " pravdy" ako "vyvolenca" ... ten chlapec vynikal v algebre , matematike, zemepise, v písaní esejí a dokonca v hudbe (keď hral na klavíri 12 ročný chalan americký jazz to ma už naozaj trocha štvalo) (19.02.2015)

To, pomocí jak subtilních prostředků a jemných náznaků dokáže Louis Malle budovat dramatický oblouk, na něm nikdy nepřestanu obdivovat. Vůbec nejlepší na tom je, že divák si téměř žádného "budování" nevšimne - sleduje mnoho různých scén z určitého prostředí, které se postupně ladně spojují a proplétají v jeden naprosto hladký celek. Dalším znakem velkého režiséra je to, že ani na vteřinu nesklouzl do čehokoliv, co by se podobalo citovému vydírání. Žádné srdceryvné hysterické scény ani hrdinské činy. Nejlépe to demonstruje právě závěrečná scéna loučení - je napsána a natočena přesně tak, jak by ve skutečnosti mohla vypadat. Citlivé využití Schubertovy klavírní sonáty je pak už jenom lahodným doplňkem téměř bezchybného celku. (29.09.2012)