Hrátky s čertem

Není to rozhodně typická pohádka. Umně si vyhrává s klasickými schématy pohádkového žánru, ale nezná míru, jak dlouho je schopná bavit, a za jak dlouho znudit. Dost se totiž vleče, a když už má nakročeno zakončit nějakou svoji fázi, tak je to právě začátek nového úseku, v němž se začíná rozvíjet další dějová linie, například s loupežníkem legračního jména. Až moc motivů na jeden film. Chtělo to ubrat a věnovat se jedné dějové linii, ne rozjíždět další, poněkud dějově brzdící linie. Zkrácení a prostříhání by filmu prospělo. Divadelní původ je znát a nezapře se ani ve filmové řeči. 60% (25.12.2011)

Ono je docela jasné, že film takového roku výroby bude v určité míře poplatný době. Martin Kabát je tak hrdinou z lidu, otec školastik docela svině, Káča chce chlapa co umí vzít pořádně za práci atd... Na druhou stranu, pokud se na film díváme pořádně Josef Mach se docela pochlapil a vecpal do něj i spoustu proti-režimních perliček, jejichž vrcholem je pak Kabátův proslov v pekle. Dost ale těhle rozborů a přímo k filmu. Je asi na každém jak mu sednou Ladovy kulisy. Nevadil mi Čaroděj ze země Oz, nevadili mi jiné kulisové pohádky a nevadí mi ani Hrátky s čertem. Na druhou stranu mě však Lada nikdy nijak neoslňoval. A podobně jsem na tom i příběhem a hereckými výkony. Dobrý, ale šlo to ještě lépe. Spokojené tři hvězdy za povedenou klasickou pohádku, ale určitě ne tu nejlepší... Mordyhard, to je polízanice (30.08.2010)

Dnes již kultovní klasika mezi československými pohádkami si své místo určitě našla a dodnes se těší velké popularitě a ani já jí nepohrdnu. Je sice pravda, že ty malované kulisy dnes již vypadají dost rozpačitě, ale nelze jim upřít jisté osobité kouzlo, stejně jako samotnému příběhu. Josef Bek podal přesvědčivý výkon, ale já měl stejně nejvíc rád ty čerty. Jediný kdo mi tu zas až tolik nesedl, byl bohužel představitel Anděla… (26.12.2018)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)

Jedna z těch nejlepších starých pohádek. Josef Bek je tu nepřekonatelný, sype ze sebe hlášky, Vladimír Ráž jako doktor Solfernus je ďábelsky skvělý, nemluvě o dvou čertech Fr. Filipovském a St. Neumannovi. I samotný arcikníže pekel Belzebub v podání Ladislava Peška je nezapomenutelný. "Ááá, to je moje slast....Co tu chce ta umrlčina?" :) Josef Vinklář je tu ještě tak mladý a hubený, ale jako vždy výborný. Když už vypočítávám herce, tak rozhodně Jaroslava Vojtu coby arcimordýře Sarka Farku nesmím opomenout. Nechápu, jak někdo může o této pohádce říct, že je budovatelská. Vyskytuje se tu anděl a mluví se o bohu, nezpívá se o práci, nepropaguje se společné vlastnictví,... (12.01.2011)