To The Night
To the Night
Réžia:
Peter BrunnerScenár:
Peter BrunnerKamera:
Daniel KatzHrajú:
Caleb Landry Jones, Eleonore Hendricks, Abbey Lee, Jana McKinnon, Alan Rowe Kelly, Christos Haas, Bodhi Mitchell, Hudson Mitchell, William L. Schaefer (viac)Obsahy(1)
Norman se nikdy nevyrovnal s následky požáru, který ho v dětství připravil o všechny blízké. Niterný smutek i pocit viny mu brání v tom, aby mohl začít nový život s přítelkyní a synem. Oheň mu kdysi sebral vše, nyní se pro něj stává cestou, jak se s traumatem vypořádat. Nadaný režisér Peter Brunner umocňuje téměř fyzickou intenzitu diváckého prožitku promyšleným začleňováním nevyřčených náznaků i obrazů, které spíše než na racionální vědomí útočí na asociativní procesy podvědomí. V hlavní roli příběhu o touze po traumatem nezatížené existenci, který postupně přechází v zároveň spektakulární i syrově intimní studii raněného jedince, exceluje podmanivý Caleb Landry Jones. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (1)
Recenzie (9)
Dělám to nerada a vzhledem k tomu, že Caleb je můj herecký miláček, tak se mi o tomto snímku nebude lehko psát, že to byl antikumšt a toto podivné a velmi špatně stravitelné drama o boji z minulosti, který se přenáší v člověku už napořád je nejen velmi nedivácky natočený, ale také chaotický se spoustou WTF scén. Člověk by si řekl, že Caleb má konečně možnost ukázat, co v něm je v nějaké té hlavní roli, bohužel i přes jeho možná až přílišnou snahu, zaštítil jeho talent nedobře napsaný scénář, který v momentě kdy má nejvíce gradovat, začne padat na úplné dno a divák je v prčicích už totálně. A za odměnu, že vydržel velmi uřvané dialogy a výstupy skoro neznámých a většinou nesympatických herců, se mu dostává několik otazníků navíc. Velikánská škoda, že Calebův až fyzicky nepříjemný, pod kůži se dostávající výkon byl tentokrát skoro k ničemu. KVIFF 2018 ()
No tyjo! Utrpení na druhou, vážně. Vždycky se snažím dávat filmům šanci a do poslední chvíle na nich najít cokoliv dobrého, ale tady je to vážně nad moje síly. Ok, herecké výkony jsou asi skvělé, tedy pokud jejich vyznění Peter Brunner takto zamýšlel, ale co zamýšlel s celým filmem, fakt netuším. Sto minut nelineárního vyprávění o jednom divném týpkovi na drogách, kterého bůhvíproč milují dvě ženy, které s ním mají spoustu trpělivosti (a děti), se neskutečně vleče, příběh se vůbec nikam nevyvíjí, nikam nesměřuje, celý snímek je zmatený, jednotlivé části příběhu splývají do sebe... Jediná emoce, kterou snímek vyvolá, je zlost, kterou máte na sebe, protože jste na ten film šli. Vážně netuším, jak se takové snímky mohou dostat do distribuce nebo dokonce na festivaly. Za mě nejhorší film 53. karlovarského festivalu. ()
Trpěla jsem. Takový pocit by byl možná legitimní v případě, že bych chápala Normanovu bolest, litovala ho a přála mu, aby se konečně zbavil tragických vzpomínek. Jenže jsem bohužel litovala všechny, kdo museli s touhle odpudivou lidskou troskou přijít do styku a místo ve šťastný konec jsem doufala spíše v to, aby Norman jeden ze svých podivných experimentů nepřežil a nikdo si na něj ani nevzpomněl. Porozumění příběhu mi nijak neulehčoval ani výběr dvou typově podobných hereček do hlavních ženských úloh. Měla jsem opravdu velký problém s jejich odlišením a během projekce jsem například strávila několik minut přemýšlením nad tím, proč se N. ksakru vyspal na barových záchodech s kamarádkou svojí ženy, když ho ta samá osoba v předchozí scéně seřvala na tři doby a vyhodila z domu (samozřejmě spal se svou ženou, ale vážně jsem to nepoznala). Sešlo se tu zkrátka tolik negativních elementů, že jsem tenhle soutěžní film vůbec nezkousla. ()
Největší teror letošních Varů, tedy alespoň pro mě. Snaha o sugestivní depresi se tvůrcům daří přenést na diváka, i když trochu jinak, než mám rád a než bych si přál. Když budu věcnější, tak jde o týrání divákových smyslů zvukem i obrazem, bez uchopitelné výpovědní hodnoty, potažmo zážitku, o kterém by se dalo diskutovat. 10% ()
Málokomu se to bude líbit, je to opravdu síla. Ve sledu nevysvětlených, často bizarních a nechutných obrazů trápí Brunner Caleba Landryho Jonese až na hranici jeho možností. Není to příjemné ani jednoduché pokoukání, ale zároveň tu vidíme poměrně realistický obraz posttraumatické stresové poruchy. Nevyrovnanost, úzkosti, absence smyslu života, neschopnost fungovat, to všechno k téhle diagnóze patří a hlavní "hrdina" to zobrazuje velmi dobře. Příběh zřejmě vyžadoval i absurdní postavy kolem něj, aby se vůbec něco dělo, takže se budeme divit jeho neuvěřitelně trpělivé partnerce i podivným kamarádům; ale právě ve vztazích k druhým lidem se Normanovo trauma a celoživotní postižení ukazuje nejvýrazněji a nejtragičtěji. Těžký, nepřátelský film, který mě ale svou syrovostí a snahou jít až na dřeň přece jen trochu okouzlil. ()
Reklama