Psí ostrov

Že si ma to bezo zvyšku opantalo aj v tomto období, kedy zažívam snáď najväčšiu vlnu averzie voči panelákovému psíčkarstvu (nie, nestalo sa nič konkrétne, len je toho už móóóóóc... a Kobayashi na hrad!), tak to snáď na vyjadrenie obrovského obdivu k práci Wesa Andersona plne postačuje. Fantastický pán Film! (zvyšok mojej domácnosti dokonca tvrdí, že fantastickejší, než fantastický...) (03.08.2021)

Andersonův rukopis zdaleka není jen o hře s barvami, centrální kompozici obrazu atd. Mnohem důležitější je, že jeho filmy tvoří konzistentní mikrosvět upřímnosti, klidu a rovné páteře. Mikrosvět ve kterém se postavy i v nejbanálnějším dialogu nebojí jít až na dřeň věci. Mikrosvět ve kterém láska a přátelsví v přímém střetu s lstivostí a zlobou téměř automaticky vítězí. V posledních dvou filmech jsem měl lehký pocit, že vizuál a všechny ty barevňoučké detailičky okolo trošku zastiňují právě toto důležité jádro a přiznám, že jsem je zde i malinko nadhodnotil, ale v Isle of dogs je zase všechno v cajku.. Možná z toho pro mě čase bude, za nedostižným Zissouovským dobrodrůžem, vedle Pana Lišáka, jedna z nejoblíbenějších andersonovek. (26.07.2018)

Wes by se měl víc angažovat v produkci stop-motion animáků, protože krom Nicka Parka [potažmo Tima Burtona] nemá v tomhle odvětví sebemenší konkurenci. Není taky divu, když je Psí ostrov v rámci [i mimo rámec] výtvarný stylizace či production values naprosto výjimečný, výrazně autorský a nenapodobitelný animovaný dílko, který jen tak neuvidíte, takže bystrý divák se bude doslova tetelit blahem [možná i štěkat radostí]. Ať už z hlediska estetiky, poetiky fikce, originality, invence, výtvarného manýrismu, vizuálního story-tellingu anebo mistrovský práce s detaily a obrazotvorností celkově, tohle je důkaz jedinečný tvůrčí geniality a perfekcionismu pana hračičky Wese Andersona. Ne každýmu tenhle atypický námět [který kupodivu funguje i jako politická satira, viz. anti-hafan propaganda] zrovna sedne, ale pokud hledáte netradiční a originálně stylizovaný animák, tohle je značka ideál, protože jde o jeden z nejvynalézavějších a nejnápaditějších filmů co jsem kdy viděl. Jo a mimochodem: Isle of Dogs = I love dogs 💗 .... Vrchol audiovizuálního minimalismu; hotová exploze kreativity; 100 minut nefalšovaný krásy. A jestliže tvůj nejlepší kámoš není pes, smaž si účet. (21.08.2018)

Tento film se mi velmi špatně hodnotí, jelikož mi osobně nesedí Andersonův suchý styl humoru a práce s emocemi, které v jeho podání působí jaksi chladně a odosobněně. S jeho stylem prostě nejsem na stejné vlně. Na druhou stranu ale zrovna v tomto filmu párkrát emoce fungovaly dobře (abych mu nekřivdila) a za mě bylo obzvlášť zajímavé zasazení příběhu do Japonska. Mohla jsem si tak užít i tu jazykovou linku, kde postavy mluvily japonsky, což bylo schválně uděláno tak, že nevadilo, že tomu diváci narozumí. Jenže pokud se náhodou najde divák, který japonsky umí, tak musí uznat, že v tom je určitá přidaná hodnota (dokonce jsem se jednou nebo dvakrát zasmála přidanému vtípku v japonštině, přestože ve zbytku kinosálu vládlo ticho). I příběhově to bylo fajn, takže co mi opravdu vadí je pouze ten syrový styl vyprávění (povětšinou to ani nebylo líbivé na pohled - už jen ta věčně trčící hřídel, co se hlavní postavě zapíchla do hlavy a už tak zůstala.... zkrátka na to, že jde o pejsky, se opravdu nejedná o nic roztomilého a hezkého na pohled). Ve výsledku jsem v hodnocení trochu rozpolcená (taky bych o něco zkrátila stopáž, protože absence otevřených emocí dělala dojem, že se film trochu táhne), ale v zásadě je to podle mě jednoznačný nadprůměr. ~(3,8★)~ (27.05.2018)