Braid

Film, při jehož sledování divák nechápe, oč v něm vlastně jde, je bez diskuzí ODPAD. Může obsahovat působivé obrazy a mohou v něm hrát hvězdy, ale ve výsledku diváka neuspokojuje. Horor? Nevzpomínám si na jedinou scénu, která by mě vyděsila. Thriller? Namísto napětí jsem se nudil. Mysteriózní? To ano. Pro mnoho diváků je Braid tajemný v tom smyslu, co tím chtěli tvůrci vlastně vyjádřit. Mitzi Peirone následuje trend současných hororových režisérů: závody v tom, kdo z nich je podivínštější magor. Kde jsou ty staré dobré časy, kdy byl děj hororů srozumitelný a atmosféra se budovala příslušnými atributy žánru! V současnosti je znát, že staří mistři zestárli nebo umřeli. Nezbývá nám, než se spoléhat na Jamese Wana, čekat zda se k hororům nevrátí Ram Raimi či Clive Barker, nebo sledovat seriály namísto filmů. (03.03.2019)

Nakonec o dost chytrejsi zanrova hra, nez se zpocatku zdalo. Svedci o tom zejmena moc, kterou zdejsi hrdinky maji (jedna nad druhou i nad muzi) i experimentovani s ruznymi zpusoby snimani. Bonbonkem pro milovniky opery je pak scena vzdavajici hold slavne arii "Largo al factotum della citta" z Lazebnika sevillskeho. (28.07.2020)

Vnější i vnitřní svět tří žen unášený logikou dětských her a snů na první pohled uhrane opentlenou strhující vizualitou, aby záhy nechal osobnosti postav i mysl diváka rozplynout v psychedelickém vyprávění. Výsledkem je noční můra z domečku pro panenky rozkročená mezi anarchistickou surreálností "Sedmikrásek", slastnou zákeřností "Oklamaného", podmanivou přízračností "Pikniku na Hanging Rock" i uhrančivou patologičností "Grey Gardens", přičemž stejně jako všechny jmenované referenční tituly zůstává i "Braid" ódou na sounáležitost a nespoutanost žen navzdory okovům vnějšího světa. "Reality will never keep up with our dreams." (20.09.2020)

Mitzi Peironová je rozhodně talentovaná filmařka, jejíž budoucnost patrně má smysl sledovat. V tomhle snímku předvedla především hodně stylu, dějově je ale její debut a bit of a mess. Zpočátku jednoduše vyhlížející příběh o dvou zfetovaných kriminálnicích, které se své finanční problémy rozhodnou vyřešit vloupačkou ke kamarádce z dětství, jíž mírně řečeno "hrabe", se postupně zkomplikuje tak, že je zpětně celkem složité rekonstruovat, co se vlastně přesně dělo. Na více úrovních si lze vzpomenout na Ghostland Pascala Laugiera, ten měl ale svoje dílo pevněji v rukou. Palec přesto (opatrně) nahoru. (02.02.2019)

Dvě holky přijdou během policejního zátahu o drogy a prachy a musí z města. Rozhodnou se navštívit svojí vyšinutou kamarádku z dětství, u které by se nějaký peníz dal najít. Nicméně aby se jí dostaly na tělo, musí přistoupit na hru, kterou společně jako malé provozovaly. Potud mi to dávalo smysl, ačkoliv ze samotné hry jsem byl občas jelen. Ale díky holkám a vymazlenému vizuálu se na to dívalo hezky, takže se nad ledasčím dalo mávnout rukou. Nicméně cca v poslední třetině mi přišlo, že Peirone si zvýšila dávkování, vykašlala se na jakýkoliv děj a začala promítat psychotické obrazy, které se jí líhly v hlavince. Ať jsem se snažil sebevíc a některé pasáže si i opakoval, vůbec mi to nedávalo smysl. Vzdor tomu se ale bylo pořád na co koukat, protože obrazovou stránku věci má režisérka v ruce. Každopádně příště by to chtělo točit s čistou hlavou. 60% (02.03.2019)