Happy End

Strašně milej film, jsem okouzlen. Ten námět sice není tak úplně původní, protože se stejnou myšlenkou - vyprávět příběh svého hrdiny pozpátku od smrti po narození - přišel už v roce 1922 F. Scott Fitzgerald ve své povídce "The Curious Case of Benjamin Button", proslavené díky stejnojmenné filmové adaptaci z r. 2008 s Bradem Pittem v titulní roli. Ono je ale ostatně možné, že ani Fitzgerald nebyl první, kdo tento námět přivedl na svět - Lipského komedie je však unikátní tím, jak je tento nápad zpracován. Celý ten hvězdně obsazený film - s podobně nostalgickým retro lookem à la Kachyňův mladší snímek "Lásky mezi kapkami deště", kde si mj. též Menšík zahrál hlavní roli - je okouzlujícím způsobem nápaditý v tom, jak dovedně pracuje s obrácenou posloupností replik postav a jednotlivých obrazů puštěných pozpátku. Z banálního příběhu jedné dvojité vraždy ze žárlivosti tak vznikl jeho obrácením naruby naprosto unikátní filmový počin, který nemá nejen v dějinách naší kinematografie obdoby, a neznám druhý podobný film. Bože, ještě teď se směju, když si vzpomenu na nefalšovanou hrůzu vypravěčova voiceoveru, líčícího nesnáze s odstraněním nesmrtelné manželky záletnice. V tomto ohledu mi mimochodem ten film přijde prostě geniální, že vlastně končí i začíná dvojitou vraždou, a jsem z toho zcela ohromen, jak strašně promyšlený ten scénář je. Pár věcí mi tam sice maličko nesedlo (například několik scén, v nichž byly repliky herců puštěny na rozdíl od zbytku filmu skutečně pozadu, a nebylo jim tak rozumět), ale jako celek přijímám tento film s velkoryse nadšením diváckým přijetím, protože mě osobně zcela a naprosto dostal. Spoustu Lipského známějších filmů osobně moc nemusím, ale tento klenot ze zlatých šedesátých považuji za jeho filmový majstrštyk par excellence - i kdyby nenatočil nic jiného, tímto filmem by u mě měl navždy zajištěn hluboký respekt. UPDATE 3.12.2021 - Znovu viděno po letech a kupodivu už to u mě tak nefungovalo jako kdysi. Jednak si nově myslím, že jakékoli srovnání s Benjaminem Buttonem je v případě Happy Endu totálně mimo (mnohem větší podobu Happy end vykazuje s Noého Zvráceným, když už tedy chce člověk mermomocí hledat podobné filmy), a jednak jsem si u toho celou dobu lámal hlavu, z jaké pozice to vlastně vypravěč komentuje? Protože aby mohl vidět vlastní smrt a nezaujatě ji i pozdější události interpretovat jinak než byl jejich skutečný význam (na čemž je založena většina komiky toho filmu jako taková, nikoli tedy na samotném retrospektivním vyprávění děje), to mi prostě hlava nebere (podobně jako jsem nikdy nepochopil ten známý text na hřbitovech Čím jste vy, byli jsme i my, čím jsme my, budete i vy, protože opět - kdo a z jaké pozice to pronáší?). Happy end určitě není jediný film, v němž by duch komentoval své minulé já, které už nežije - napadají mě třeba snímky Lolita nebo Muž, který nebyl, ale tam to prostě dává smysl v tom, že to komentuje jakoby z nebe, kam se odebrala jeho duše, kdežto v Happy endu je to jinak, protože ten film končí tak, že z hlavní postavy se stalo šťastné malé dítě - a přitom celý film komentuje hlas dospělého Menšíka! Takže to vlastně nedává smysl, když se nad tím člověk zamyslí, ale jinak mi rozhodně nápad na ten film přijde jako geniální, a samotný scénář je úžasně nápaditý, a celý ten příběh by mě bavil, i kdyby byl natočen klasicky chronologicky, protože by zase měl kouzlo starých soudniček (jejichž poetikou se podle mě Lipský určitě inspiroval). Přesto mě to nanovo už tak neoslovilo jako kdysi - je to asi kvůli tomu, že ten humor mi nepřijde zas tak moc legrační, ale pokud jde o tu retrospektivní formu, tak tu stále velmi obdivuji a považuji ji za sympaticky odvážný počin. (25.10.2012) (menej) (viac)

Podstatná část hraných filmů v rámci nepsané dohody s divákem respektuje jistá narativní pravidla. Následku předchází příčina, odpovědi otázka, konci začátek. Happy End si zažitá pravidla uzpůsobuje svému vlastnímu, reverzibilnímu světu. ___ Herní rámování celého filmu je v Happy Endu zpřítomněno již úvodními titulky. První slovem je „konec.“ Po něm následuje oznámení „Ústřední půjčovna filmů v Praze uvedla.“ Tradiční titulky jsou od jistého okamžiku vystřídány textem psaným zrcadlově a následně převráceným. V pozadí textu je po celou dobu jako puzzle skládán úvodní záběr filmu. Výsledný obraz, od trupu oddělená hlava Vladimíra Menšíka, nás následně šibalským mrknutím žádá o spoluúčast. Tvůrci si hrají a zároveň nás vybízejí, abychom se připojili. ___ Tím, že celou historku s parametry mordýřské balady posuzuje dle své převrácené logiky, ospravedlňuje Bedřich veškeré zločiny, jichž se dopustil. Jako vypravěč celého příběhu nepřipouští alternativní výklad, který by z něj učinil viníka. Jeho komentář de facto není v přímém rozporu s viděným, popírá však obecně platná měřítka pro to, co je považováno za přípustné a správné. Stává se tudíž Bedřich automaticky vypravěčem nespolehlivým, který překrucuje pravdu dle svých osobních zájmů? Anebo v rámci svého univerza mluví pravdu? ___ Rozbíjí-li formální hrátky narativní koherenci vyprávění, objekty v mizanscéně vycházejí srozumitelnosti děje a charakterizaci postav vstříc. Nápaditě si tvůrci hrají i se zvukovou stopou. Slova někdy nesmyslně popisují to, co slyšíme („cvak“), a plní tak stejnou funkci jako mezititulky v němém filmu, případně to, co vidíme („ruka“, „hlava“, „noha“), čím je podtržen atrakční charakter některých scén. Ve všech příkladech jde o odlišné použití zvuků, než k jakému svádí obecné zvyklosti – zvuk informace nesené obrazem nedoplňuje, ale zdvojuje. Tyto diskrepance vyvolávají komický efekt a přispívají k posuzování Happy Endu jako filmu, jehož řídicím principem je cílené převrácení logiky, na jakou jsme z běžných hraných filmů zvyklí. ___ Filmového média je prostřednictvím Happy Endu stejně jako v prvních letech kinematografu využíváno na způsob pouťové atrakce k pobavení široké veřejnosti. Několikrát dochází k pomyslnému zastavení toku vyprávění a k narušení narativní integrity, aby nám byly nabídnuty podněty atrakčního charakteru, vzbuzující údiv nebo úžas nad možnostmi filmového média (názorně zachycené rozčtvrcení manželky, několikaminutové vytahování koláčků z úst, vyskakování z vody). Navzdory přítomnosti jednoduchého příběhu Happy End místy připomíná pásmo atrakcí, z nichž své programy sestavovali první provozovatelé kin. Nároky kladené na příjemce audiovizuálního obsahu jsou nicméně nesrovnatelně vyšší než éře kinematografie atrakcí. Střídání narativního a atrakčního organizujícího principu znemožňuje vnímat viděné výhradně skrze stimulaci smyslů. Vzhledem ke zpětnému chodu musíme obrazy a zvuky také neustále vyhodnocovat, aktivně nad nimi přemýšlet. Obdobně se film nespokojuje s prvoplánovým komickým efektem. Obraz i diegetický zvuk nás nutí myslet pozpátku, Bedřichův monolog naopak odpovídá chronologickému chápání věcí. Neustále přepínání mezi těmito dvěma módy recepce a zpětné přiřazování point dříve vyřčenému je relativně náročné na pozornost. Neustálé vracení se k provedeným hereckým akcím a vyřčeným slovům však zároveň neznemožňuje sledovat komedii, jejíž humor je srozumitelný okamžitě. Happy Endv jistém smyslu funguje obousměrně. Happy End představuje ojedinělý počin nejenom v rámci československé kinematografie. Zaváděním vlastních pravidel a současnou neochotou jakákoliv pravidla dodržovat, jde o ojedinělé převedení dadaistické poetiky do filmu. 85% Zajímavé komentáře: Oskar, Steffa. (05.05.2015) (menej) (viac)