„Marečku, podejte mi pero!“

Ale já jsem Tuček, pane profesore. Geniální komedie o tom, že i dospělí se můžou chovat jak malí fakani. Přesně vystižené charaktery – raubíři Tuček a Šlajs, snaživec Plha, třídní hňup Kroupa, šplhoun Hujer, dámička Týfová. Jen je mi líto, že některé z nich už na školním tablu neuvidím. I když znám tenhle film prakticky zpaměti, nikdy si ho nenechám ujít ani při dvousté repríze. (12.11.2011)

Není velkých a malých témat, jsou jen velcí a malí tvůrci, chtělo by se s nadsázkou zvolat při zhlížení klasické české veselohry, kterou také začala pronikat neopakovatelná poetika Cirmanů do naší národní kinematografie. Skeče a někdy i tříšť skečů, jak lze také charakterizovat tento kabaretizující přístup, tu tvoří přirozenou součást syžetu a zdánlivě diletantní cimrmanovské herectví Lipského režie organicky skládá s tím "kukátkovým" těch ostatních. Co divadla rozlučuje, to film spojuje - i tak lze charakterizovat Lipského úspěch. Přispívá k němu i to, že základem řetězu veseloherních scén je "vážné" - lépe by bylo říci věcné - téma. Dálkové studium pokročilejší střední generace se ukazuje jako zvlášť inspirativní. Podařilo-li se zvládnout tuto výchozí výzvu, přímo řetězce zlidovělých výroků a nezapomínaných scén, provázené výbuchy spontánního smíchu, připadají jako přirozené a jaksi spontánní vyznění toho všeho. Tato zdánlivá lehkost je neklamným znakem každého velkého umění. V tomto případě umění, které je jedním z vrcholů našeho hraného filmu vůbec, napříč jeho stoletou historií. (30.12.2007)

Tyhle Svěrák/Smoljak haha-chichi scénáře kde kvantita vtipu je jedinou kvalitou mi lezou dost na nervy, ale zase na druhou stranu, pokud měly filmy jako Marečku či Jáchyme, hoď ho do stroje sloužit jako skládka slabších vtipů, které se nevešly do cimrmanovských her, tak díky bohu za ně. Přesto musím uznat, že zanícení, se kterým se tu někteří herci vrhají do svých hlášek občas donutí si některé scény přetočit a dát si je od znovu. Kovaříkův klepající spodní ret při traumatické scéně "Ale Mlho...", nebo monolog o jedné větě a třiaosmdesáti slovech, který vede Weigel (čímž se zřejmě stal role modelem pro Lukáše Grygara) budiž jedněmi z příkladů. (23.05.2022)

Aby bylo jasno, Mareček není až tak děsivě, opravdu děsivě špatný. Je jen matný. Natočen je stejně "invenčně", jako kterákoli tuctová televizní inscenace, mnozí herci strašlivě přehrávají (Janžurová, Lohniský), některé vtípky působí velmi uměle (viz populární Hliník, nechápu proč autoři vymýšleli neexistující příjmení, když s Dusíkem /poměrně běžným příjmením/ by vtípek fungoval také) a ze všeho nejhorší je závěr filmu, jenž působí tak, že scénáristé si absolutně nevěděli rady jak příběh ukončit. Prostě nenáročná taškařice na úrovni televizního Bohouše, jen roztažená na délku celovečerního filmu. Uznávám, že místy i docela zábavná, mé tři hvězdičky si zaslouží. Ale víc ani ránu. (08.10.2013)

Geniální humor je vlastně prostý, stačí umět fantastickým způsobem našroubovat "nemožné" na "možné" a použít lidový humor, který osloví všechny. A já - ačkoli za dob normalizace ještě nenarozen - trénuji u tohoto filmu abdominální partii vytrvalostním cvikem v mnoha sériích bez řádných přestávek... lepší jak klasická posilovna. Dále netřeba nic psát, klasica humoru českého to ani nepotřebuje. Kolik jen se tu zračí českých charakteristik a povah, z toho až jde mráz po zádech (Hujer) :-D Jeden z filmů, ve kterých neselhává ani jedno ozubené kolečko. A hláškovat nebudu, stejně každý Čech, Moravák i Slezan zná místní hlášky líp jak národní hymnu. A až budu učit své děti mluvit, tak místo "máma má maso" je naučím "metelescu...", však to znáte, ne? (28.12.2007)