Vrahovia mesiaca kvetov

Scorsese je nepochybně režisérská legenda, která i mě ve většině filmů baví a rozhodně nenatočil film za tři hvězdičky. Ačkoliv tak od zhlédnutí cítím potřebu, že bych chtěl a vlastně i měl alibisticky šáhnout po sedmičce, ta nuda co jsem u filmu v kině prožíval mi to zkrátka nedovolí. Když pominu fakt, že si režisér podojil Apple o 200 mega a natočil film, který v dnešní době nemá v kinech obdoby (na což si pravidelně stěžuji) a zároveň na sebe nikdy nemohl vydělat, skutečně nechápu, že Marty nebyl tak soudný a nepřinesl divákovi buď nějakou o hodinu kratší verzi nebo rozmáchlejší minisérii (totéž cítím u Babylonu a jsem rád, že Ridley toho svého Napoleona nejdříve pokrátil). Žijeme v době dlouhých filmů a občas mi přijde, že se v tom tvůrci vyloženě předhání. Toto téma si stopáž nepochybně zaslouží, jedná se zjevně o vytoužený příběh svého tvůrce, který jej dlouho toužil zadaptovat a já věděl, že to chci vidět, jen jsem zkrátka netušil (ačkoliv kulturu kolem Indiánů obecně nevyhledávám), že Killers of the Flower Moon, film stejně tak dlouhý jako jeho název, mě tak moc může míjet. A je mi to líto. Jsem rád, že jsem tento zážitek podstoupil v kině a Leovi asi budu fandit v dalších úspěších na ceremoniálech, ovšem nedovedu si představit, že bych na snímek ještě někdy znovu dokázal koukat. (05.11.2023)

Další Scorseseho dokonale inscenované retro s anti-hrdiny, prohnilými korupcí a prolhaností až do morku kosti. A tragédií obětí, snímanou tradičně s emocionálním odstupem. Tedy s výjimkou hlavní postavy indiánky, které likvidace není na několika vteřinovou scénu prostřelení hlavy. Je tady potřeba mít tento Martyho rázný vypravěčský styl rád. Já s ním měl vždy trochu problém. Robert De Niro si královsky užívá dalšího manipulátorského kmotra, tentokrát s tváří hodného strejdy. DiCaprio zábavně variuje všechny své herecké trademarky v rozpolceném blbečkovi s negativně zakřivenou pusou. A ve velmi malé roli zazáří Brendan Fraser. Lily Gladstone je minimalistickým hereckým projevem s uhraničivým pohledem křehká, odevzdaná a důvěřující. Brutální stopáž podporuje absolutní dějovou komplexnost snímku epických rozměrů, ale taky navyšuje počet postav a událostí kolem nich, ve kterých jsem se již v závěrečném resumé trochu ztrácel. Rytmicky monotónní, ale díky neustálé pulzující hudbě živé a zlověstně gradující vyprávění o skličujícím bezpráví osvobozujícně osvěží nástup začínajících agentů FBI s jejich profesionální metodičností. Na takové taktiky zákona v té době kriminální skupiny pošuků nebyly zvyklé. Milé cameo překvapení ve slavnostně střiženém epilogu. Myšleno slavnostně na cestě za oscarovými nominacemi. [Cannes FF] (21.05.2023)

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí. (19.11.2023)

Nejrychlejších tři a půl hodiny kinematografie. Úctyhodná délka ve mě budila respekt, ale uteklo to jako voda. DiCapriův zdegenerovaný škleb funguje a bavilo mě sledovat, jaká je to lidská zrůda. Chvílemi je až komické, co se tam děje a furt to ňák všem prochází. De Niro baťovsky drží město za koule, ovládá a manipuluje všechny a všechno a i přes veškeré utrpení, kterým si Osedžové prochází je to stále zábavný film, který stojí za to vidět. (02.01.2024)