Vtedy v Amerike

Velkolepé rozloučení Mistra Sergia Leoneho!!! Geniální mafiánský epos s výborným obsazením a jestě lepšími hereckými výkony. Scénář je propracován do nejmenších detailů (12-ti letá práce je velmi znát). Hudba génia Ennia Morriconeho, bez kterého by to snad ani nemohl být Leonův snímek, samozřejmě nechybí. V hlavní roli se objevil muž, kterého já považuji za představitele nejvěrohodnějších mafiánů všech dob, Robert De Niro. Mohlo tohle snad dopadnout špatně? Ano mohlo, protože téměř 4 hodiny mohly z filmu udělat velmi nezáživný snímek..... ale Leoneho zručná a propracovaná režie, vám nedá ani na minutku vydechnout a 4 hodiny utečou až neuvěřitelně rychle. Pět hvězdiček za tenhle geniální, do nejmenšího detailu propracovaný mafiánský epos, je naprosto zasloužených (škoda jen, že nebyla žádná nominace na Oscara). (09.10.2007)

Musím říct, že se mi to nijak zvlášť nelíbilo. Přišlo mi to zbytečně zdlouhavý a o ničem. Což mívám obvykle rád, ale tady mě to nějak nezaujalo. Nevím, ale kdyby to nebylo braný od začátku jako retrospektiva, ale natočeno postupně, jak čas plynul, asi by se mi to líbilo víc. Jako pohled na Ameriku třicátých let se mi to líbilo, ale nebýt to rozdělený do dvou 110 minutovejch filmů, asi bych to nedokoukal. (31.01.2006)

Hrozně rád bych napsal o tomto vysněném projektu Sergia Leoneho, kterému věnoval mnoho let svého života, že mně na začátku pohltil a na konci jsem nechtěl vrátit se zpět do reálu. Bohužel to mohu říci pouze o první půli, zejména časového údobí Noodlesova dětství, které bylo krásně a citlivě natočeno. Zbytek však......Tak především, to, že tento vysněný Leonův epos vůbec nenudí a nepůsobí rozvleklým dojmem ani přes téměř čtyřhodinovou stopáž, je jenom díky Leonemu režijnímu mistrovství. Bohužel trochu selhává na poli scenáristickém. Jakoby si Leone naložil příliš velké sousto, nebo jak zde správně poznamenává betelgeuse, jakoby Leone točil seriál, ze kterého pár dílů poztrácel a zbytek umně slepil dohromady. Některé postavy jsou nedořčené, občas je těžko věřit motivům jejich jednání. Třeba postava Joe Pesciho - slibně nakousnutá, záběrem u nemocničního výtahu jako by dával režisér tušit "Pozor, pořád je ještě tady!", ale najednou se někam vytratí a ve filmu se již nepochopitelně neobjeví. Jamesi Woodsovi jsem v samém závěru nevěřil ani vteřinu, stejně jako jeho zamýšlenému skutku a vůbec celá pointa ohledně něho mi přišla dost nevěrohodná. Ovšem co rozhodně nutno ocenit, je naprosto precizní, do nejmenších detailů propracovaná výprava, vizuální vykreslení doby tří rozdílných etap 20.století. Leonův perfekcionismus šel tak daleko, že třeba i kvůli jednomu krátkému záběru byl ochoten "kočírovat" stovky komparzistů, věrohodně dobově okostýmovaných a pohybujících se v perfektních kulisách. I namaskovaný zestárlý De Niro vypadal excelentně, snad jen trochu zaráží, že se tvůrci ohledně namaskování příliš nezatěžovali postavou Deborah, na které rozdíl 35 let nebyl vůbez znát a téměř šedesátiletá žena vypadala pořád jako dvacetiletá slečna. Celkově vzato, jsem spokojen, ale s klidem mohu prohlásit, že TENKRÁT NA ZÁPADĚ zůstal nepřekonán. (20.09.2004)

Včera (pátek) se mi nikam nechtělo, a proto jsme si vybral jako společníka Sergia Leoneho, aby mi mohl ukázat svoje mistrovské umění :) Vrhl jsem se na Tenkrát v Americe a kolem sebe všude cítil prohibici, na hlavu mi mířil sám De Niro a v pokoji hrál orchestr Ennia Morriconeho. Tohle zažívám u Leoneho filmů pořád, zrovna minule jsem měl všude prach, kulky svištěly obrovskou rychlostí a po bytě se proháněli kovbojové na koních. Přitom jsem to co nejvíce oddaloval, smrtící stopáž byla postrachem, a ani předcházející pověst tří mistrů mně nepřesvědčila několik měsíců. Až teď! A proto mohu s obrovským klidem říct, že Once Upon a Time in America svojí monumentalitou strčí do kapsy i takového velikána jakým je sám Kmotr. Coppolův opus má sice obrovská hodnocení a Nino Rita stvořil legendární melodii. Ale to není nic oproti Morriconemu, který Ameriku posouvá někam úplně jinam, jinam z tohohle světa. Předělávka Yesterday mně úplně odrovnala a už po několikáte mi hlavou proběhlo, že Ennio prostě není člověk, ale bůh! Tohle byla jejich poslední společná práce a myslím, že to bylo dokonale rozloučení s publikem. Po herecké stránce nemám co vytknout, De Niro hrál perfektně a přirozeně, James Wood jako vždy slizký. Celkově to byl koncert všech zůčastněných. Osazenstvo vypadalo stylově a dobře ladilo s prostředím, ve mně to revokovalo pocit, že jsem přítomen ve filmu. Na tom mají největší zásluhu samozrejmě kulisy a výprava, protože tímhle postavili do latě všechny podobné gangsterky. Tenrkát v Americe - jeden z největších a nejdelších filmových zážitků utekl neskutečně rychle a kdyby měl ještě dvě hodiny na víc, jak to Leone plánoval, byl bych šťastný! (17.05.2008)

Neskutečné skoro 4 hodiny. To, co tady předvádí Robert De Niro a spol se nedá nazvat jinak, než hereckým koncertem, nejen jejich zásluhou ale hlavně zásluhou pana režiséra Leoneho a ostatních pěti lidí, kteří napsali tak skvělý scénář. Prolínáním několika časových úseků - mladí kluci v New Yorku kolem 2.světové války - stejná (ale o jednoho tenčí) parta mafiánů prodávající alkohol v době prohibice - Noodles přemýšlející a vyrovnávající se s minulostí i přítomností... Atmosféra starého New Yorku je úžasně vystižená a podbarvená tóny Ennia Morriconeho v jedné z jeho nejlepších forem. Jeden z nejlepších filmů o mafiánech všech dob (záměrně se vyhýbám spojení "mafiánský film", protože tím je třeba Kmotr, ale ani náhodou Tenkrát v Americe). (29.07.2007)