Vtedy na Západe

Pozoruhodný western evropské provenience nese na sobě - ke svému prospěchu - známky svého původu. Oproštěn od tradičního sentimentu klasického amerického westernu třicátých až šedesátých let minulého století zachovává s pietou až úzkostlivou základní znaky žánru, mýtus dobra a jeho vítězství, které zde přerůstají až do klasického mýtu někdejšího pověstného Divokého Západu (proslulé hudební motivy). Svým způsobem tvoří neotřelou součást italského neorealismu; lze ho nazírat jako formu italské, ale vlastně i evropské sebereflexe mýtů rodokapsu, kovbojek přenesených na plátno, jako touhu vychutnat ovoce, které už není zakázané, jako snahu vymezit a současně si i užít to nové i to tradiční, které to všechno s sebou nese. Mluvit o mimořádně dobře zvládnutém prolnutí hollywoodského a evropského herectví, o schopnosti oslovit ne klubového, ale i masového diváka (mluvím tu o své vlastní zkušenosti) znamená zachytit další výrazný klad dnes již klasického díla. Pohnutí a radost, asi tak lze nejlépe zachytit pocity, které se nás zmocní, narazíme-li po desetiletích na tohoto našeho blízkého, drahého přítele a jeho nezapomenutelné hrdiny a jejich stejně nezapomenutelný příběh. (19.03.2008)

Okázalý vizuální styl, dramatické používání velkých detailů a pečlivě vypointované přestřelky používá Sergio Leone i ve své westernové opeře, které vévodí nesmrtelný a z hlavy těžko vytlačitelný harmonikový motiv. Poměrně složitě vystavěný příběh původně zkomolili producenti, kteří vystříhali hned několik scén, které by, dle jejich soudu, americké diváctvo mohlo postrádat. Nesmírně osobní archetypální příběh pomsty, velký důraz na misanscénu a soustředěné herecké výkony dělají z téhle látky něco opravdu věčného!! (05.05.2013)

First: Ennio Morricone is a fu*king genius!:) Když jsem poprvé uslyšela onu fenomenální "Harmonica theme" mrazilo mně po celém těle a stejné tělesné pocity se dostavily i při druhé scéně, v níž zazněla. Tenkrát na Západě je jeden z těch filmů, u nichž přemítám nad tím, jaké by byly, kdyby nebyly obdařeny tak geniální hudbou. Velkolepé dílo s legendární hudbou, parádním, hláškami nadupaným scénářem, precizní kamerou a špičkovým obsazením. Charles Bronson. Harmonika. Henry Fonda. "Jednoho dne se vrátíš," coby ta úchvatná a nádherná píseň. (26.12.2012)

V rámci Projektu 100 konečně viděno v kině (Bio Centrál, Hradec Králové). Emotivně mě to až tolik (tentokrát) nevzalo, ani to nešlo, nechal sem se celou dobou únášet technickou stránkou věci - kamera, zvuk, barvy. Kino je místo, kam tenhle film patří. Za další Leoneho snímky v kině bych se vůbec nezlobil! (14.04.2013)

Po dlouhých letech mohu konečně ulevit svému svědomí a nahlas říct, že jsem souvisle a bez přerušení zhlédl Leonovo veledílo. Je docela zvláštní o takovém filmu přemýšlet - v podstatě všichni o něm slyšeli, většina ho viděla, velká spousta ho po právu uznává či adoruje; každá scéna či (ikonický) záběr, každý užitý (dnes už naprosto zklasičtělý) hudební motiv byly zanalyzovány snad ze všech stran a úhlů. Stojí tedy před vámi zcela obnažené autorské dílo a vy máte pocit, že ho jakoukoli myšlenkou znásilňujete, byť jen abstraktně. Zmiňovat cokoli dalšího bych v tuto chvíli vnímal jako neúctu a hlavně je to po přečtení Douglasova analytického textu na jeho blogu celkem zbytečné. (04.11.2014)