Geschichte im Ersten: Todeszug in die Freiheit
Obsahy(1)
Konec 2. světové války byl spojen s nevídanými přesuny lidí. A to z nejrůznějších důvodů. K nejtristnějším událostem tohoto období patří tzv. pochody a transporty smrti. Deseti tisíce vězňů z koncentračních táborů, k nimž se blížili Spojenci, se nedobrovolně vydaly na cestu, o jejímž konci si nedělaly iluze. Putovaly pěšky nebo v otevřených nákladních vagonech. Ve zmatku konce světového konfliktu, bez řádné stravy, bez lékařského ošetření, v roztrhaném oblečení. Podobný transport smrti projížděl naším územím ve dnech 29. dubna až 8. května 1945. Jeho jízda však probíhala poněkud jinak než v oblastech obývaných německým obyvatelstvem. Během zastávek v Kralupech nad Vltavou, v Roztokách u Prahy, v Praze samé, v Olbramovicích a ve Velešíně, projevovali Češi vůči nešťastníkům namačkaným v sedmdesáti sedmi nákladních vagonech své sympatie. Přes nebezpečí, které hrozilo od esesáckých strážných, lidé přinášeli vězňům jídlo, poskytovali jim zdravotnickou pomoc a řadě z nich dokonce napomohli k útěku. Jízda vlaku č. 94–803 skončila 8. května 1945 osvobozením transportu u jihočeského Velešína. Ze 4000 jeho nedobrovolných cestujících, jich až sem dorazilo 2500. 1300 vězňům se podařilo uprchnout a dvě stě jich transport smrti nepřežilo. Peripetie oněch dramatických dnů připomíná německý dokumentární film autorů Andrey Mocellinové a Thomase Muggenthalera, kteří za něj v roce 2018 obdrželi Cenu Mileny Jesenské udělovanou Česko-německým fondem budoucnosti. (Česká televize)
(viac)Recenzie (8)
Nenávisť až do konca, hoci bolo dávno po všetkom. To svedčí o tom že mnohí podľahli tomu fanatizmu a verili mu aj za cenu svojich vlastných životov. Žiaľ zomreli ich rukami nevinní. Napriek tomu mi prišiel dokument slabší v tom, že sa opiera len o svedectvá a namiesto dobových tu máme často moderné obrazy električiek a pod. Dokument voľne dostupný tu. ()
Zdá se, že dochází na Benešova slova a Němci se postupně propracovávají k skutečné sebereflexi historie hitlerovské diktatury. Film je nadto živým svědectvím skutečné (tj. většinově určující) tváře našeho národa a mravních tradic První republiky. Sám osud onoho tragického vlaku je strhující právě tak jako nápaditá česká rezistence a ochrana trpících vězňů. Po řemeslné, ale i emotivní stránce není tomuto dílu co vytknout. Záchrana 3 800 lidských životů stejně tak jako odbojové vystoupení Čechů z Velešínska kontrastují s německou úporností. Německé dílo také vyznívá jako obžaloba křivé poválečné německé justice. To samo o sobě není málo. Ale ještě povzbudivější je závěr filmu. Němečtí historici mapující historii pohraničního koncentračního tábora Flossenbürg uvádějí a fakticky potvrzují pozorování našich memoárových předků druhoválečné současnosti. Taková míra nápadité, nikým neřízené solidárnosti v německých poměrech neměla a nemá obdoby. Na tyto věci není možné zapomínat. Jsou jakousi mravní kompasovou střelkou naší současnosti i budoucnosti. Doufejme společné opravdu evropské budoucnosti. ()
Německý dokument o jedné unikátní události konce druhé světové války, kdy Němci přesouvali přes naše území politické vězně z koncentráku do Rakouska. Jednak to je jediný případ svého druhu, kdy byla taková akce nasnímána na kamery a hlavně mne fascinovala pomoc českého obyvatelstva po celé trase cesty, která byla sabotována a zdržována tak dlouho až ten vlak neměl kam dojet, protože Němci ztratili Rakousko. O to víc je nepochopitelná lidská bezcitnost, když válka už skončila, Němci prohráli a stejně ty vězně zabíjeli třeba i z rozmaru. ()
Film má sílu výpovědí pamětníků. Zpracování je ubohé. Za pár kaček. Doslovnost výpovědí je ilustrována současnými prostředky, nové nápisy, tramvaje, vlaky. Když je k novým záběrům nových vlaků, železničních přejezdů, statků atd. přidáno filmové zrno a nečistoty na negativu, působí to velmi směšně, protože záběry ponechali barevné. Nové žluté vlaky ČD pak opravdu nevytváří iluzi konce války. To by byly vhodnější fotografie a animace. ()
Dokument "Vlak smrti" pojednáva o transporte väzňov z koncentračného tábora u Litoměřic, patriaci do celku táborov Flosenbürg a o hrdinstve bežných ľudí pri poskytovaní pomoci týmto väzňom . Oslobodzovacie fronty západné aj východný sa už blížil a tábor bolo potrebné evakuovať. Od 20.4.1945 začali väzňov prevážať do Lovosic a tam vo vagónoch čakali na ďalšie transporty z iných koncentračných táborov (prevažne z Terezina). Po dobu 7 dní, čo tu vagóny stali, bolo zastrelených 79 väzňov pri leteckých náletoch prílišnou aktivitou frekventantov spravodajskej školy SS z Litoměříc a Ploskovic, ktorí týchto väzňov strážili a striedali sa s vojakmi Wehrmachtu. Po doplnení vagónov na 77 s naloženými 4000 väzňami sa vlak dňa 29.4.1945 vydal na presun do Dachau (keďže Dachau 29.4.1945 oslobodila americká armáda) tak vlak neskôr nabral smer do Rakúska. Úteky z tohto transportu začali už v Bohušoviciach nad Ohří a v Kralupech nad Vltavou, tu sa podarilo za aktívnej pomoci českého obyvateľstva ukryť 50 väzňov. Na ďalšej zastávke v Roztokach u Prahy vďaka vedeniu miestneho revolučného národného výboru dostali väzni jedlo a pomoc i z Červeného kríža. V noci (z 29. na 30.4.) utieklo z transportu 300 väzňov. Na druhý deň z transportu odviezli 90 väzňov v zlom zdravotnom stave do novovytvorenej nemocnice. Vlak pokračoval ďalej a v Prahe Bubnech sa podarili zdravotníkom oslobodiť 700 nemocných väzňov, niektorí z nich sa potom zapojili do Pražského povstania. Transport pokračoval do Olbramoviec a ďalej na juh do Velešína, kde už dorazilo iba 2500 väzňov, 1300 väzňom sa podarilo utiecť a zbytok buď zomreli, alebo ostali v nemocniciach. 8. mája transport oslobodili od jeho strážcov jednotky ROA generála Vlasova, ktoré utekali z Prahy do americkej okupačnej zóny v spolupráci z miestnym odbojov. Transport smrti bol nafilmovaný kamerou majiteľom obchodu zo zmiešaným tovarom z Roztok Jaroslavom Krejčím. Po vojne bol z tohto materiálu upravený dokument "Za slobodu", neskôr ho zostrihal jeho syn Jaroslav a dnes je súčasťou múzea v Roztokach. ()
Galéria (1)
Fotka © ARD Degeto
Reklama