V pasti

Další pokus o hororové sociální drama, sedící v koutě ve stínu Darabontovy Mlhy. To neustálé střídání dvou časových rovin začne být po hodině vypravěčsky monotónní. Jaksi s jeho “vztahovým obsahem” a klišé, ke kterým inklinuje, začne být velmi nepravděpodobné, že film může něčím překvapit, vnést něco nové do námětu, který už tak připomíná některé nedávné žánrovky. Divácky atraktivní premisa s parádním rozjezdem se tak mine potenciálu slušné žánrové události, a z filmu zůstane pouze divácky bezpečné, mainstreamové drama o důležitosti soudržnosti s pár strašidelnými scénami, dětmi v ohrožení a příjemnou Sandrou. Ne že bych to se zájmem nedokoukal. Jen v tom vidím promarněnou velkou šanci. (20.01.2019)

Rozhodně nehodlám propadnout místnímu trendu a srovnávat s Tichým místem, ne a ne a ne. Vůbec, nikdy a ani omylem. Budu oryžinelní. Buldoková místo toho, aby si v případě potřeby vyndavala ptáky z krabice a za pomoci dildace ukájela své předdůchodové choutky, nechala jakéhosi okolojdoucího naflusat do gramesu, což ji rozhodilo podstatně více, než následná invaze neviditelného něčeho odněkud, co dělá něco. Někdy. Ok. Absence úmorné snahy o vytváření celistvého příběhu se stává jaksi normou, je snazší točit akci, než podumat, chápu. Interrasové či mezigenerační párování a vůdčí role neohrožené ženy již také nás, barevně vyblité šovinisty, neděsí, byli jsme vychováni. Jenže Tiché místo je lepší! (14.01.2019)

Více prostoru dostává spíše komornější, na můj vkus až příliš televizní část, ve které se vlastně skoro nic neděje, a když už ano, tak jsou to předvídatelné události, viděné již tolikrát předtím v jiných filmech. Hororovější napětí a zábavné putování jsou prostě natolik upozaděny, že jsem tím víceméně jen tak v klidu proplul. Bez peřejí, v suchu, bez překvapení. (21.12.2018)

Sandra Bullock konečně ukojila profesní závist/mindrák směrem k herecké kolegyni Emily Blunt. Podala si pysky s Netflixem a vyprodukovala si (televizní) variaci kinohitu "Tiché místo". Vyztužena botoxem, mateřstvím a ženskou silou se vydala s drobotinou na nehostinnou řeku zlomit globální kletbu, na kterou dojel i Bystrozraký, takže k povinné výbavě patřily šátky přes bulvy, ale též ptáci v krabici, ale fakt opeření. Film je vyprávěn převážně v retrospektivní rovině, takže pendlujeme mezi zkázonosnými událostmi, k nimž došlo před pěti lety, a současností, bezprostředně po vypuknutí zkázy, kterou přinesla neviditelná monstra. Narychlo je divák seznámen s početnou skupinkou lidí, u níž není vyloučeno, že se bude tenčit i rozrůstat, vzhledem k těhotenství dvou členek. Film mně ve své podstatě nepřišel extra originální, má dvě hodiny, takže i trpí scenáristickými neduhy, je však kvalitně obsazen, přičemž Sádra dobře herecky sádruje a v dalších rolích vyniká zejména John Malkovich, a nadto se blýskla dobrou režií Susanne Bier. Příznivci speciálních efektů nebudou úplně u vytržení, neb monster si neužijí vůbec, jsou neviditelná, snad tohle pojetí podnítí jejich fantazii. Úmrtí jsou fádní, sice je doprovází i nějaká ta krevní kalužina, ale hnusem nikdo neomdlí. Kamera zkušeného Salvatore Totina si až nadstandardně umně vyhrává s důležitými momenty i úseky filmu. Nejblbější/dementní/banální je závěr, který určitě nepochválím, přičemž toleruji i několik logických klopýtnutí, kterým se nevyhnulo ani oslavované Tiché místo. A na hudební doprovod bych už příště neangažoval Trent Reznora, který nepředvedl ve stěžejních scénách vůbec nic podmanivého. Celkově se jedná o solidní podívanou, která ideálně podporuje vzkvétající žánrový růst (Tiché místo (2018), Perfect Sense (2011) a další). 8/10 (06.01.2019)

7/10. Má to solidní a intenzivní atmosféru, má to velmi dobré herecké výkony a fajn nápad (jasně, po úspěchu Tichého místa dost vypočítanej nápad). Ale chybí tomu přidaná hodnota, pocit vyvrcholení či nějaké odpovědi - dnes se příliš mnoho tvůrců spolíhá na nevyřčené věci a koncept "ať si to divák přebere sám". Tady to imo nefunguje a sráží to finální dojmy. Ale jinak super podívaná. (28.05.2019)