Nocturama

Paříž jako diagram, v němž se potuluje několik mladých lidí, kteří tento diagram oživují. Zajímavé a vzrušující. Po čase však začíná být zřejmé, že jsou to buď atentátníci či teroristé. Když se to prokáže, pak se zajímavost a vzrušivost ztrácí v explozích (podle scénáře byl Semtex ze Semtína vynalezen někde v Jugoslávii - i tohle nám tedy chtějí upřít. Složení najdete na netu). Následné dějství v obchodním domě je rovněž zajímvé a vzrušující, ale opět jen do té doby, dokud nezačne likvidace gangu (pro vládnoucí systém nejlepší řešení - viz následné problémy s fyzickou likvidací členů RAF). Dva postřehy: Tuhle partu považuji za vzorek mladé francouzské společnosti (rasově, sociálně i ideologicky). Je divné i smutné, jak málo si mladí lidé uvědomují svůj životní potenciál. - A také jak říkají velcí pesimisté: "Každá smrt je sebevraždou" (Schopenhauer), "Za pravdu může umřít jen blb" (Nietzsche). (19.11.2019)

Zajímavý film, který od samotného začátku udržuje diváka v jistém napětí, co se z dění kolem nesourodých mladých jedinců vlastně vyvrbí. Střední pasáž v obchodním domě se sice poněkud vleče, ale asi je to nutné k tomu, aby závěrečná dvacetiminutovka měla za přispění patřičně tíživé atmosféry tu správnou razanci. Snímek je celkem jasnou reflexí na žhavé téma současnosti, jež staví proti sobě blahobyt západního světa a imigrační problematiku. Sice klouže lehce po povrchu, nedává téměř žádná vysvětlení, ale kupodivu to bohatě stačí. Ať si každý udělá názor sám. (26.04.2020)

Upřímně, za zrovna bystrého chlapce se nepovažuji a proto na filmech velmi oceňuji, když je tam postava XY, která se chce dostat z bodu A do bodu B a tento náročný úkol vyřeší ideálně tak, že z bodu A vyjde a do bodu B se plynule přesune. Pak jsem jako divák velice vděčný. Sleduju excelentně hladkou lineární přímku, u které nemusím do procesu pochopení zapojovat důvtip ani své vědomosti nastřádané ze šesti úspěšně absolvovaných tříd základní školy. Ovšem pak tu máme filmy, kde postava XY zahajuje svoji cestu nepochopitelně z bodu K, pak to vezme kolem eRka k eSku, kde potká postavu EF, tak spolu chvíli kecají, pak tam skočí flashback, jak EF s TU plánují nějakou nekalost, ovšem jakou už se nedovíme, protože XY s EF zpátky v přítomnosti kráčí k bodu G, jenže u Déčka špatně zatočí a omylem dojdou k číslu 6, takže se kolem Q vrací zpět, jenže narazí na TU s LM, mrd, flashback, ukazuje se, že XY a LM byli dřív milenci, mrd, současnost, EF je v rozpacích, tak všechny pozve do Véčka na drink, kde se hodinu nic neděje a jenom se žvatlá, TU vyčítá EF její vztah s NO, nakonec se tam objeví blbeček, na kterýho už nezbyly v abecedě písmena, takže se mu familiárně přezdívá 卡雷尔, a ten všechny do toho zasranýho Béčka teleportuje! No považte, vždyť z toho by jednomu praskl čurák, slabší povahy mohou i zkolabovat. Nocturama naštěstí tak extrémní není, ale nasnímat jeden výstřel z osmi různých a po sobě krátce jdoucích pohledů, to je fakt na záchvat. Avšak téma je to bezesporu zajímavé, poutavě natočené a pro žabožrouty aktuální každým novým dnem i nocí. Hvězdu navíc za soundtrack a poslední kurevsky tíživou půlhodinku. (15.02.2017)

Čím méně se vysvětluje proč, tím lépe to funguje. První čtvrthodina, která opisuje nesrozumitelné trajektorie, je mistrovská. Mezihra s pokusy filozofovat slabší. Druhá půlka v obchodním domě nevyrovnaná, ale jako čistý eskapismus bez racionálních vysvětlení, proč ne. Bonello natočil Slona v Úsvitu mrtvých, bohužel mu do toho vlezla zlá realita a Paříž skutečně vzplála. Nocturama toho moc neřekne, ale dovede zapůsobit. Je to taková hermeticky uzavřená nádoba, v níž je každá revolta marná, každý plán nedomyšlený a každý exit vede zpátky do té samé místnosti. V tom je její síla i slabost. Nablýskaná noční můra o světě, který má nadbytek i nedostatek zároveň. Natočit to rok po London Riots, je z Bertranda generační vizionář. Takhle jenom stylový poeta, který přišel pozdě. (21.11.2016)

Na úvod je třeba říct, že v Cannes jsou pěkný moče a nyní můžeme k filmu. Dlouhé kamerové jízdy, mlčenlivé postavy, nevyřčené motivace a jen nárazově definované postavy napovídají, že Bonello pracuje se záměrnou odtažitostí, aby vytvořil neuchopitelnou a obecněji aplikovatelnou, bezútěšnou společenskou reflexi. A v určitých aspektech mu to vychází, protože ono odhadování motivací, nemilosrdné chování postav, hermetická klaustrofobie figurínového obchodního centra i problematický policejní zákrok v závěru nepříjemně provokuje a vzbuzuje otázky. Problém však není primárně v tom, že na ně není ochotný odpovídat, a to ani mimo rámec filmu, ale to, že nepochopil, že natáčí čistý thriller a ten, chtě nechtě, má svá pravidla, aby dokázal mít patřičný náraz. Zatímco v mnoha úsecích Nocturama může připomínat Van Santova Elephanta (který je však ve své kategorii "film prostor" někde jinde), tak spíše dojíždí na to samé, co loňská jednozáběrová manýra Victoria, a tedy to, že není schopný nebo ochotný využívat formálních zkratek. Victoria měla ten problém, že prostě musela být jednozáběrová, takže se s tím nedalo moc co dělat, Nocturama se takto rozhodla dobrovolně a proto jakkoli film má veškeré thrillerové propozice (film se odehrává během několika hodin, postavy jsou vytrženy ze svého světa, jednají extrémně a zejména lidsky chybují a nechovají se racionálně, což je vzhledem k situaci ale pochopitelné), odmítá tento žánr přijmout, asi, aby se ve svých očích nedevalvoval. Tím se z něj však často stává nabubřelá nuda s iritujícími protagonisty, kde se není koho a čeho zachytit. (01.08.2017)