Heydrich: Muž so železným srdcom

První půlka ze života Reynharda Heydricha mě bavila. Rosamund Pike ztvárňuje Linu velmi přesvědčivě a sugestivně. Ten pohled, který jí pořád zbývá po Zmizelé, je prostě něco, co člověka přitahuje. Jenže jakmile do prostoru plzeňských Alp seskočí dva kluci Gabčík a Kubiš, jde to celé do háje. Nevím, jak film funguje na nečeského diváka, ale za mě bylo všechno špatně: smrt Morávka, výslech Ati Moravce, bitva v kryptě. Je to takové plytké, spousta věcí tam neznalému divákovi musí unikat... Tohle je rozhodně nejslabší film, který se zabývá tématem atentátu na Heydricha. U mě pořád vítězí Sequensův Atentát z 60. let. (06.11.2017)

S Anthropoidom sa to nedá veľmi porovnať. Jediné, čo tu za to stálo, bol ukrutne slizký Heydrich, do toho herca sa snáď aj prevtelil. A potom potešila aj malá sonda do jeho osobného života, hoci sa to udialo viac menej okrajovo a je otázne, do akej miery je to verné. Angličania ale úplne zhovadili geografickú i historickú stránku nehovoriac o tom, že film sa netočil ani v Čechách. (31.10.2017)

Tak už tu máme druhý novodobý film věnovaný atentátu. Na jednu stranu si cením, že toto téma českých dějin stále vábí filmaře. Máme být nač pyšní, ale o tom už tu byla řeč mnohokrát a tak to tu nebudu ani po sobě ani po jiných opakovat. Bohužel téma vábí filmaře cizí, nikoliv naše. To jednak mrzí a jednak se to bohužel vždy projeví na zpracování. Cizí divák to asi nepozná, náš ale určitě a válečným fajnšmekrům se u sledování často kroutí palce u nohou nad nepřesnostmi či dokonce nesmysly. Smrtihlav tak může fungovat na evropského diváka, který nic neví o událostech v Praze roku 1942 a na kterého může působit dokonce mírně osvětově a poučně... řadu věcí ale nepochopí vůbec, např. kdo byli legendární Tři králové atd... Oslovení širších mas jsem si ale vždy cenil. My co to téma známe a známe jej dobře už tak nadšení nejsme. Jediné co musím na rozdíl od Anthropoidu uznat, že mi kluci byli sympatičtější v tomto filmu. Čišela z nich ta nehraná mladost podobně jako z Hádka v Tmavomodrém světě. Ohledně reálií to byl ale děs a běs ale nebudu to tu rozepisovat. Dá se říci, že skutečnosti se film držel jen zvolna a to zejména v období atentátu a po něm. Ne vše ale bylo vyloženě špatně. Ačkoliv lokace nesouhlasily a to nejen místně ale i dispozičně, přesto jsem tam viděl snahu o ztvárnění dobových reálií a maximální autentičnost. Například i sebevzdálenější obchůdky, krámky a vjezdy do dvorů nesly české názvy atd... trochu hůř dopadla zpívaná hymna a já si jen vzpomněl na anglické a pro Brita nevyslovitelné bratřřřřzzřři v Anthropoidu... Ale jak říkám, snaha se cení. Ti kluci si to určitě zaslouží! Dávám tak o hvězdu méně než minule. Vím že je těžké točit 70 let staré události. Místa jsou jiná a každý použitý předmět je třeba dobře volit... Přesto trochu mrzí, že když už do toho někdo takto jde na plno, má tam tolik nesmyslů a někteří skuteční hrdinové ve filmu zcela chybí!!! Jako odpustím vše, ale vypustit jen tak některé z našich statečných výsadkářů?! No tedy!!! To jste mně dost nasrštvali !!!! Film má i pár silnějších momentů mezi něž řadím hlavně rodinné scény po zradě Čurdy, které velmi podtrhovala hezká a dojemná hudba Guillaume Roussela. Muselo to být vážně strašné a strašné výjevy nejen pro děti... Kdyby si rejžové a štáby spolu sedli a oba filmy skloubili dohromady, asi by to bylo geniální. Takhle každému něco chybí a jsou to jen dva normální filmy ač jimi být nemusely... Dvě ampule cyankáli. * * (06.11.2017)

Anthropoid i Atentát se v lecčem zcela vědomě odchylují od faktů a je třeba respektovat tvůrčí licenci a ptát se nikoliv potom, proč má padák jinou barvu, ale jakou funkci tato změna ve filmu má. Pokud tedy nemluvíme o jednom z prvních zpracování atentátu, kterým byl Hitler’s Madman (1943), v němž útok probíhá v lese a Heydricha zastaví žena na kole :). Tady je jasné, že tehdy nebyl dostatek informací. Smrtihlav se svou strukturou narace zásadně odchyluje od tradičního vyprávění, což může na některé působit poněkud neumětelsky. Opak je však pravdou, neboť snímek vykazuje promyšlené postupy uměleckého filmu, kdy si například musíme kvůli výpustkám domýšlet děj. Snímání pak vykazuje zřetelné impresionistické rysy, protože sledujeme spíše pocity a nálady než jen řetězec událostí, v němž jedna scéna zřetelně navazuje na další a osudům zásadních postav se dostává rozuzlení. Mnoho figur z odboje se ve filmu jen jakoby míhá nebo jejich osud sledujeme v závěrečné krátké montáži beze slov, kterou doprovází vážná hudba. Většině scén vévodí klavírní, houslové či varhanní skladby, které téměř vždy vhodně dokreslují atmosféru dané scény, aniž by zneužívaly tklivých melodií pro otravný patos. Heydrich ani na smrtelné posteli nepřichází se zásadním prozřením, jeho ženě se nedostane uspokojujícího ujištění. Scéna končí horečnatým pohledem na rozmazávající se obličej Himmlera a jeho děsivý knír./// Ani Jimenez se vedle režisérů Sequense a Ellise v závěru nevyhýbá touze po větší akci, když parašutistům dává do ruky automatické zbraně a šíří tak mezi diváky letitý mýtus dál. Vhodnou změnou příběhu však byl důraz na vznik přátelství Gabčíka a Kubiše, které tak rámuje film skrze neověřitelnou historku o jejich setkání. Tato volba pak má zcela logicky za následek, že oba muži končí svůj život bok po boku v kryptě, ač realita byla odlišná. A na závěr jeden historický fun fact. Heydrich, respektive jeho řidič, by za předjíždění zleva (tramvaje č. 14 dostal) nejmíň 7 bodů. Poučení? Předjíždět se setsakra nevyplácí… 70 %. [Kino] (24.06.2017)