Leanderova poslední cesta

Nakonec si zase Němci sypali popel na hlavu, což mi teda nijak více nevadí, jenom jsem vzhledem k zajímavosti příběhu doufal v nějaké originálnější zakončení. Eduard Leander mohl být třeba kladnější, ale to by zase rozhodilo linii s vnučkou. Navíc pro některé kladný byl, jako v silné scéně návštěvy, či rodinného setkání. Jürgen Prochnow je v jeho roli výborný, z mého pohledu vlastně sympatický, snad i proto jsem mu přál lepší osud. Jeho osudem mohlo celé vyprávění skončit, vše následující už je zbytečná přeslazená nástavba. Film každopádně zdaleka není jen o Eduardovi, je hlavně o vztazích v jeho rodině a také v rodině úplně jiné, na neklidné Ukrajině. Tento střet dvou bratrů na poutavém pozadí konfliktu, je velmi silnou a hlavně i originální částí filmu, vlastně mu na kvalitě dost přidává. Stejně jako první i poslední záběr, tedy co se kamery týče. Ta je velmi solidní především v dramatických scénách, kdy postavy, nebo jejich tváře nespouští z očí. Lokace natáčení zase přidávají na atmosféře, jsou mrazivé, smutné, ale občas i velmi pozitivní. Hold život... 75% (01.04.2020)

Film je o donských kozákoch. Kozáci boli ľudia, ktorí vynikali schopnosťou vlastnej organizácie a nezávislosti, či už jednotlivca aj celej spoločnosti. Po celú dobu svojej existencie neustále viedli neúprosné boje, proti mongolsko-tatarským nájazdom (tu chránili Rusko), potom bojovali vo vnútri Ruska (v občianskej vojne), ale taktiež bojovali proti Sovietskemu zväzu. Od 1.11.1941 vydal generálporučík Eduard Wagner rozkaz k vytváraniu kozáckych jednotiek v zostave Wehrmachtu. Tie boli predurčené k boju s partizánmi a v zostave Wehrmachtu ich bojovalo 94 tisíc a viac ako 40 tisíc ich bolo z Donecka. Týmto oddielom velili nemeckí dôstojníci. A to je aj náš prípad kapitána Edwarda Leandera. Po ústupe týchto jednotiek pred tlakom Červenej armády boli tieto jednotky odzbrojené 28.6.1945 v Rakúsku a po tajnej dohode (Stalin-Churchill) boli všetci kozáci aj s veliteľmi Britmi deportovaní späť do Sovietskeho zväzu. Odovzdanie povstalcov prebehlo v rakúskom Linci, išlo o 2000 nemeckých dôstojníkov, a 39 tisíc kozákov aj s rodinami. Súdení boli v Sovietskom zväze a väčšinou to boli hrdelné rozsudky, respektíve odoslanie do gulagu. Z množstva vojnových filmov z obdobia 2. svetovej vojny je tento film prvým, ktorý nám približuje ruské etnikum Kozákov, kde takmer všetci bojovali proti Červenej armáde (ako odpoveď za boľševizáciu ich etnika). Celý dej filmu sa odohráva na pozadí ďalšej občianskej vojny na Ukrajine na jar v roku 2014. Ale vo filme sa táto konfrontácia prevažne prejavuje prostredníctvom sporu medzi dvoma bratmi. Jeden je na strane samozvaných národovcov a druhý drží pozície zjednotenej Ukrajiny. Takže film nám rozpráva príbeh rodiny troch generácii a dáva nám prehľad o zložitých historických udalostiach a zároveň posudzuje staré konflikty so súčasnou politickou situáciou. Hodnotenie som znížil z dôvodu povrchného prístupu k čiastočnému pohybu kapitána Leandera v kozáckych jednotkách, ale aj objasnenie podmienok vyostrených sporov medzi Sovietmi, Kozákmi a Nemcami a na druhej strane Ukrajincami a Rusmi. (07.02.2019)

Film je svojím spôsobom malé drama bývalého nemeckého kapitána, ktorý vo vojne viedol ruských kozákov... a rozhodne nebol neviniatko. Ale až tesne pred smrťou sa vydá na bláznivú cestu po stopách svojej lásky z vojny... Jeho vnučka, s ktorou si vôbec nerozumie s ním ide úplne nechcene... ale práve preto sa táto malá road-movie stáva zaujímavou. Odhaľuje vzťahy a skutočnosti o ktorých si členovia rodiny nikdy nepovedali a ktoré vyplávali na povrch až na separasistami obsadenej Ukraine a v Rusku na konci cesty. Adele sa dozvedá veci, na ktoré si musí urobiť názor a s ktorými sa musí aj zmieriť. Všetci traja hlavný hrdinovia hrajú výbornú partiu a tieto tri postavy mi boli veľmi sympatické. (15.10.2018)

Větší přínos, než hlavní banální příběh, mají podle mě vedlejší věci, které se dějí spíše "mimochodem", a to jak věci týkající se druhé světové války, tak i současného dění na Ukrajině. Hlavní příběhová linie je až moc naivní. Nicméně hlavní přínos vidím ve více pohledech na tu jednu a tu samou věc. Válka, jakákoliv, nebyla nikdy černobílá. Po ní máme sice tendenci rozlišovat co bylo dobře a co špatně, ale po bitvě je každý generál. Za mě určitě silný filmový zážitek. (05.01.2020)

Přepisování dějin filmem mají Němci v krvi. Avšak na rozdíl od Geobbelsovy doby (o ní je ve filmu řeč, byť latentně), jsou však již mnohem rafinovanější a svůj záměr dovedou skrýt dokonaleji. Dědeček Eduard (již jménem a věkem vzbuzující soucit); jméno Eduard (nkdo ho neosloví Eda nebo Edi) je anglického původu: Edward = Ed (ead) + ward (weard) = strážce (svého) majetku, nebylo už ve 20.století běžným jménem. Tak tento Eduard se vydává ve věku, kdy většina už myslí jen na nemoci a smrt, na velký výlet (vlakem, autem, lodí, pěšky) do Ukrajiny a Ruska (kde se už k moci opět dostávají fašisté - film hází nacisty, komunisty a separatisty na jednu hromadu - viz citace). V Eduardovi se postupně probouzí cit vedoucí až k patosu, extázi a agonii. Dozvídáme se, že jako důstojník wermachtu byl velitelem jízdy dávno již rozkozáčených kozáků a při ústupu z Ruska zachránil svoji ruskou milenku (na ruské hostině se pak řeší význam aktu její záchrany a jeho povelu k likvidaci zajatců) a další informace o osudech zúčastněných... Německé filmy posledních let dokladují, že ne všichni Němci byli "plavé bestie", bez (sou)citu, kteří si libovali v plnění (a vylepšování) rozkazů, nýbrž (alespň někteří z nich) byli hluboce cítící, věřící, zkrátka humanisté. Typicke je tu i závěrečné cyranovské gesto: "Svou kozáckou čapku odkazuji v dál!". A dále poselství: generace dědů do sebe mlátili, generace otců vyčkávali za bukem, generace dětí je opět zralá pro "německo-ruské přátelství" jako kdysi za carů. (25.10.2020)