Opilý anděl

První film, kde se ke Kurosawovi přidal jako herec Toshiro Mifune, a je to hned spolupráce velmi dobrá. Nejen, že Mifune ukazuje svoje mistrovství, ale především Kurosawa ukazuje, kde je jeho síla - ve filmu s příběhem, který v sobě mísí lidské prvky s takovými, které nejsou pro obyčejné lidi normální, třeba jako členství v Yakuze. A funguje to skvěle. (04.04.2017)

První snímek s nímž Kurosawa výrazněji prorazil do podvědomí diváků a kritiky. Především však jeho první spolupráce s Toshiro Mifunem a tudíž zrod jedné z nejzásadnějších a nejplodnějších spoluprací herce s režisérem v dějinách světové kinematografie. Opilý anděl nemá špatný scénář, ani herce, ale dojíždí na přílišnou zdlouhavost a teatrálnost v některých scénách. Přeci jen Mifune se ke svým životní výkonům teprve rozehrával a Shimura tu nemá zase tak moc prostoru. Toto platí o klasickém sestřihu a upřímně řečeno si neumím moc představit jak vypadá ta verze, která je o bezmála hodinu delší. Slabší čtyři * a ve výsledku film, který je zajímavý spíše tím, že poprvé svedl dohromady dva velikány japonského filmu, než-li svou skutečnou kvalitou. (10.02.2007)

Veľmi príjemné sociálno-humanistické okienko podfarbené pôvabnými starodávnymi filtrami, čo mi evokuje Renoira a Forda 30-tych rokov. Navyše s vyváženou osobnostnou rozpravou, žiadna postava nemá tú povestnú anjelskú svätožiaru nad hlavou, hoc sa ten kus dobra k mnohým ich činom určite priráta. Ale svet nie je zidealizovaný, čertovské rožky majú väčšiu moc nad našou kontrolou, spôsobmi a zvyklosťami, ktorých sa nevieme zbaviť ako náš prchký hrdina. Napriek tomu, akou tragikou sa obsahový vývin posúval naprieč časovému spádu vysokého štádiu tubery hlavnej postavy, práve tých zopár direktívnych súčiastok, t.j. vtip, expresivita a spomínaný pesimizmus dotvárajú tú správnu empatickú cyklickosť tragiky, z ktorej sa nedá vyjsť. Výkon Takašiho Šimury je obdivuhodný, myslím, že človečinské črty vie pokryť skutočne majstrovsky. Tentokrát možno neoplýval tou rozvahou, ani charizmou drsného muža, ale ľudskými kvalitami skrytými hlboko vo vnútri dozaista... Dostal som sa len k skrátenej verzii, možno sa raz dostanem k tej režisérskej, pokiaľ bude otitulkovaná. (08.06.2015)

"Podivné je, že ten lid, stále otevřený vnějším dojmům a následkem toho stále přijímající dojmy, stále rozechvěný, dovede vždycky zůstati pánem sebe. Podobá se své smavé zemi, chovající podzemní oheň, jejíž lávy vylévá sto sopek. Je vlídný a usměvavý, a propuká-li někdy v zuřivou prudkost, zůstává tato prudkost vždycky metodicky řízena. Rozumuje i ve hněvu, jeho strašlivá statečnost jest jen jasnozřivým zanícením jeho vůle. Stylizuje i své cítění. A jeho umění, vzešlé z přesného rozmachu, z lyrického unesení, uzavřeného v čisté formě, třebas někdy zadrhávané, se nepodává proudu báječného pudu, který je řídí. Jsa v jádru sobecký a žárlivě střehoucí svých vymožeností pro sebe, nechce tento národ podati leč přeměněný jejich obraz." (Elie Faure) (26.02.2020)

Zajímavý film, rozhodně nijak nepoznamenaný svým stářím. Není co vytknout. Nevím, čím to je, že vizuální zpracování je tak poutavé. Opravdu na každý záběr se kouká dobře, každý záběr je bohatý na detail, také pojetí prostoru a různé rozmístění objektů v obraze působí tak, že se těžko odtrhává. To jak Kurosawa ztárnil například gangsterův sen je nadčasové a geniální. Příběh o gangsterovi a doktorovi taky dodává tomu všemu šťávu a když domyslím atmosféru dokreslenou kytarovou hudbou, tak tu máme film se vším všudy. (01.05.2005)