Ran
Ran
Réžia:
Akira KurosawaHudba:
Tóru TakemicuHrajú:
Tacuja Nakadai, Akira Terao, Mieko Harada, Hisaši Igawa, Jošitaka Zuši, Šinnosuke Ikehata, Mansai Nomura, Jošiko Mijazaki, Daisuke Rjú, Masuo Amada (viac)Obsahy(1)
Pán Hidetora sa na oslave svojich sedemdesiatych narodenín rozhodne rozdeliť panstvo medzi svojich troch synov. Najmladší syn Saburo sa ho snaží odradiť od unáhleného rozhodnutia, ale pyšný a tvrdohlavý vládca sa ho zriekne. Keď sa starší synovia ujmú vlády, rýchlo sa obrátia proti vlastnému otcovi a začnú sa usilovať o úplnú kontrolu nad celým územím. Schyľuje sa ku krvavej bitke... (STV)
(viac)Recenzie (196)
Co diváka na Kurosawově zpracování shakespearovského Krále Leara zaujme na první pohled nejvíc, je užití barevného materiálu, které ještě podtrhuje ornamentálnost a estetičnost japonské kultury. Zasazení do prostředí feudálního Japonska je zajímavé například v barevném rozlišení tří synů, které jednak usnadňuje divákovu orientaci v ději, postavách a soupeřících stranách a jednak ozvláštňuje bojové scény, které díky tradici válečných praporů působí mnohem více estetizujícím dojmem než jejich evropské ekvivalenty. Prostředí také rozšiřuje některé motivace: šílenství Hidetoreky je v souvislosti s nemožností spáchat seppuku a zachránit si tak poslední zbytky cti ještě pochopitelnější, konfrontace s jeho starými hříchy zase rozvíjí myšlenky o jakýchsi božích mlýnech a relativizují kladnost starého vůdce. K lidství je film překvapivě skeptický, což se nejvíc projevuje v samotném závěru a promluvě o plačících bozích (ty mají zřejmě reflektovat také časté průstřihy na oblaka, které dokreslují náladu právě probíhajícího děje) a lidech, kteří si myslí, že jim zabíjení přinese štěstí. Nejvíce působivá je však poslední scéna, kdy slepému flétnistovi spadne do propasti náboženská malba, bohové opustí krajinu a Kurosawa pro mě snad poprvé neprojeví v závěru filmu ani záblesk naděje. ()
Priveľa tragických a smutných vecí aj na tých dlhých 160 minút. /A ozaj, prečo som to videla vo francúzskom znení?/ (Kino Lumiere - 22.7.2013) ()
Všechny své filmy natočil Kurosawa v roce 1951 a pak je časovými teleporty rozeslal do různých období, aby se nikdo neptal, jak se mu to podařilo. Né, že by ty kopečky, koníčky a hořící věžičky nebyly schopné mě na chvilku ukonejšit od té teatrální studiové reality dialogových sekvencí (nasvícených jak ze Studia Ostrava), ale i ty epické bitevní sekvence jsou vlastně jen souborem statických ilustrací, které například vůbec nejsou schopny informovat o tom, v jaké fázi daná scéna vlastně je. Koníky s modrými praporky klušou nahoru, zatímco koníky se žlutou klušou dolu, před nima pánové s červenými klobouky na něco střílí. Někdo je mrtvej. ()
For ME 95% ()
Ne,ne,ne,tak toto se japoncům nepovedlo. Kde se proboha zapomněl střihač? Kdybych film hodnotil po 90ti minutách, kdy už jsem měl chuť to vypnout bylo by to,alespoň za průměrné 3*. Ale,že jsem si nedal říci a chtěl jsem to za každou cenu dokoukat (protrápit se k závěrečným titulkům) tak dávám hodnocení jaké dávám. Příšerná nuda a snad ještě u žádného filmu jsem si nedal snad 20krát pauzu. Chvílemi to spíš připomínalo parodii a ne drama o rozpadu rodinného klanu. A podle zdejšího hodnocení se mi zdá,že opravdu to většina hodnotících vypla po hoďce a půl,jinak si tak vysoké hodnocení nedokážu představit... ()
Nejlépe zpracované Shakespearovské téma (Král Lear) od Kurosawy. Vizuálně o trochu méně působivé než Kagemusha, ale jinak ještě silnější. Smutný snímek, ve kterém je jen málo naděje, což zdůrazňuje její cenu (téma naděje se řeší hned v několika variacích, od její pošetile energické podoby až po její naprostou absenci - slepec). Tatsuya Nakadai je ve výborné formě a v zásadě filmu nemám co vytknout. ()
..........Kurosawa sa blížil k sedemdesiatpäťke, keď natočil toto dielo.......... "Kedysi som mal troch synov." Ani neviem prečo, no táto Hidetorova veta ma v mihu naladila na myšlienky o pominuteľnosti. Je možné, že ju v Ran Kurosawa rieši, resp. že ide o jednu z tém, čo ho zaujímajú??? Možné určite..........:) POMINUTEĽNOSŤ. V ľudskom živote má svoju životnosť vlastne všetko, počnúc či končiac samotným ľudským životom. Pre naozaj len komornú predstavu pominuteľnosti vyberám: city, túžby, vzťahy, slová, sľuby, ideály, moc, úspech, neúspech, bolesť, radosť, strach, porozumenie, samota, úprimnosť, vedomosť, nevedomosť.......... Či si to pripustíme či nie, alebo použijeme inú metaforu, pominuteľnosť je imaginárny diktátor striehnuci a vypínajúci sa nad nami všetkými, ktorý nás drží v hrsti. Škodoradostným železným pravidlom býva, že v celej hĺbke oceníme veci, až keď sú už nenávratne preč. Masterpiece. Geniálni Tatsuya Nakadai (Hidetora) a Mieko Harada (pani Kaede) !!! ()
První film od Kurosawy, který jsem viděl. Nebylo to vůbec špatné, jen ke konci první poloviny snímku následoval několik ne uplně jasný scén, které si myslím, že měly být více vysvětleny, nebo nějak lépe přemostěny (mluvím o událostech na třetím hradu). V závěru mě taky docela mátlo, která armáda je čí. No la ejinak se jednalo o krásné tragické drama a kvalitně natočený film. ()
Ostanú tu síce 3*, avšak už šplhajú k 4* k čomu prispel fakt , že na podruhé som dal prednosť titulkám pred nevydareným dabingom, ktorý skôr posúval film do komediálnych mét a robil ho horším na pozeranie. Faktom však naďalej ostáva, že prvá hodina je z celého filmu najlepšia a po úchvatnej scéne dobýjania Hidetorovho hradu sa tempo spomaľuje a nezachraňuje ho ani záverečná bitka, ktorá je skôr akýmsi zjašeným preháňaním koní po poli. Celkový nápad a myšlienku, ktorá sa nám postupne vyjavuje nepovažujem za nijako originálnu a sám Kurosawa ju omnoho lepšie predviedol v Krvavom tróne. I napriek mnohým oceneniam, nepopierateľnej výbornej kamere, maskám a pozoruhodnej hudbe radím Ran skôr medzi priemer v Kurosawových samurajských eposoch. ()
No už jsem párkrát viděl Kurosawu v lepší formě. Abych byl přesný tak vlastně vždy. Ran kromě toho, že je opět technicky a výpravně bravůrně zvládnutý, na mě nenechal žádnou výraznější stopu. Všechno ostatní, pro co Akiru mám rád mi u Ran chybí. A nejvíce asi atmosféra, která mě vždy dokáže dostat naprosto kompletně do snímku. U Ran jsem byl však jen čistým pozorovatelem a Japonský Král Lear mě prostě zase tak moc nechytnul. Teda v porovnání s ostatním Kurosawou samozřejmě. Men prefer sorrow over joy... suffering over peace! ()
Kurosawa je skvělý vypravěč, ale ne už tak skvělý psycholog. Alespoň takhle na mě jeho filmy působí, zda je to způsobeno rozdílnou národnostní mentalitou režiséra netuším. "Ran" má bohužel opravdu dlouhou stopáž na to, jaký se v něm odehrává příběh, ale to je asi tak jediná výtka, protože s dvou hodinovou stopáži by se jednalo skoro až o příběhem nadupaný samurajský film. Mimo to sílenství Hidetora je vynikající a stejně tak závěrečná bitva dokázala moji pozornost opravdu probudit. Nemám v Kurosawových filmech takové srovnání, ale Ran bude patřit mezi ty více divácky přívětivé, narozdíl třeba od Rašomona. ()
Tomuhle říkám pravá a poctivá filmařina. Stejně jako film "Nejdelší den". Žádné počítačové animace ani brutálně umělé efekty. Všechno poctivě hrané a vypiplané. I když to asi muselo stát hodně peněz. Kurosawa je geniální vypravěč. Je rovněž geniálním režisérem, které pomocí stovek a možná i tisíců lidí dokázal vytvořit nesmírně pompézní, avšak absolutně prázdný film. Procházel jsem jím mezi všemi těmi bojovníky a přesto jsem si připadal tak sám. Tak daleko od lidí, od přítomnosti, od života..... ()
"Men prefer sorrow over joy... suffering over peace!" Jeden z nejlepsich filmu Akira Kurosawy, ktery potvrzuje, ze jeho pozdni (barevna) tvorba patri k jeho vrcholu (viz. dalsi jeho klenot Dersu Uzala). Zatimco v jeho nejvyhypeovanejsich kouscich jako Sedm samuraju mate v tom cernobilem feudalnim chaosu radost, kdyz vubec rozpoznate ve stejne vypadajicich charakterech jednoho od druheho, zde Kurosawa vyuziva barvy nejen k nadhernym vizualnim kompozicim (to intro byla mnamka), ale prave take k xkrat vetsi prehlednosti (pokud by tenhle film byl v black & white modu, tak se totalne nechytate). Uz na zacatku filmu se urci barvy kimon jednotlivych lordu a podle toho jsou potom zbarvene i cele jejich armady, takze mate dokonaly prehled co se deje a muzete si plne vychutnat epicke a grandiozni bitvy, ktere automaticky zacnou evokovat Shogun - Total War (Ran byla direktni inspirace pro toto lahudkove strategicke dilo). Cely film pusobi diky prokladani poetickych hlasek jak dukladne filozoficky, tak umelecky. Ke vsemu vyborna hudba, ktera sice hraje malokdy, ale kdyz se rozezni, zacnou se dit divy - bezzvukova sekvence dobyvani a destrukce hradu podporena prave pouze osudovou orchestralni hudbou pusobi neskutecne silne! Pokud stejne jako ja nesnasite klasickeho nudneho ubozaka jmenem Shakespear, doporucuji si radsi vychutnat tuhle jeho volnou japonskou variaci. Maximalni hodnoceni to nedostane jen tesne a to kvuli obcasne zbytecne rozvleklosti a natahovanosti, ktera je ale pro Kurosawu naprosto typicka. "Man is born crying. When he has cried enough, he dies." 8/10 ()
Souhlasím s většinou, že ta stopáž byla opravdu otřesně dlouhá. Na asijskou filmografii se nedívám často, ale je naprosto odlišná od té evropské a americké - taková jiná, velmi zvláštní a tohle je vlastně vůbec první dílo od Kurosawi, co jsem viděl, nicméně film je natočen s velkou precizností a je hodně krutý a tragický - takové filmy mám rád. Kostými jsou samozřejmě parádní ( taky za to byly oceněny Oscarem ) a já jsem byl rád, že jsem tenhle film od Kurosawi viděl jako první, kdyby tak nebylo, možná bych hodnotil jinak, třeba jako většina ostatních 4*..... ()
Asijská kultura mi obvykle moc nesedí. Ale i když to vypadalo, že i tady pro mě bude ta (byť minimalní stylizace) problém, nakonec se to díky univerzálním tématům ze Shakespearova dramatu jako souboj dobra a zla, prozření a cesta k pokání dalo bez problémů vydržet a i ňouma a snílek se snad trochu chytl na intelektuálno. Kurosawa překládá epickou i komorní tragédii. Nejsilnější momenty jsou, když se otec postupně dostává do šílenství a začíná se omlouvat. Paradoxní je vývoj vztahu mezi ním a šaškem, kdy je ten první pro toho druhého zprvu blázen, ale jen do určité doby, než se vše obrátí. A na konci toho všeho zbyde možná jenom jeden slepý chudák se svou píšťálou...Viděno v kině. Jako néééé, že bych si to plánoval pustit se slzou v oku znovu, ale musím poděkovat Filmovému klubu za tip. ()
Vynikající snímek AKIRA KUROSAWY. Film patří do uměleckých skvostů, ikdyž některé scény se mi zdály příliš zdlouhavé a měly malý spád. Je třeba vzít v úvahu, že Japonci mají jinou mentalitu, jiné zvyky a též jinou historii svého národa. I přesto, že film obdržel Oscara a 3 nominace na Oscara, dal by se asi o 40 min. zkrátit tím, že by se některé dlouhotrvající scény, kde se vůbec nic podstatného nedělo, vynechaly. (Mám na mysli scény, které se děly kolem šíleného Hidetora). Ale jak už jsem výše uvedla, Japonci si velmi váží svých rodičů a svých předků a z této skutečnosti vychází celý film. Kostýmy úžasné, výprava jedinečná. ()
Prozatím jediný Kurosawův film, u kterého jsem se po celou dobu zoufale nudil. Dlouhé je to, teatrálně afektované, vizuálně nudné, obsahově zmatené. Dokoukal jsem se do konce jen proto, abych si mohl odškrtnout další film na seznamu TOP250 z IMDB. ()
Vskutku - ten - Ičimondži Hidetora, bol mimoriadne progresívnym krutovládcom, ktorý si zrejme povedal, že je už vari najvyšší čas odísť rovno do penzie, nakoľko počas predchádzajúcich päťdesiatich rokov jeho vládnutia, iba všade rozsieval samé nepokoje, až sa snáď automaticky kvôli tomu stal nielen absolútne rešpektovaným, ale zároveň i obzvlášť nenávideným kniežaťom, a tak sa následne rozhodol, konkrétne počas úvodných záberov, predznamenávajúcich istý lov divokej zveri, že odteraz s vysokou pravdepodobnosťou, prevezmú žezlá jeho traja zákonití zástupci, ktorí by si mali rozdeliť kráľovstvá na 3 rovné diely, ak sa teda nejako dohodnú...? Sú to presne títo: ako najmladší spadá do úvahy, synátor, Saburó, potom zase i najstarší, čiže prvorodený, Taró, a napokon i prostredný, Džiró. Bohužiaľ, čoskoro sa na samotného „starešinu”, strhne poriadna vlna kritiky, ktorú mu na jeho adresu vyjadril jeden zo synov, keďže je presvedčený o tom, že si nepremyslel svoju prednášku v jednej, zásadne, dôležitej veci, a to pred týmito, prítomnými účastníkmi, a tak si ho tým najprv pohneval, až to zašlo tak extrémne ďaleko, že ho zakrátko na to i vypudil a vyhnal zo svojho života, čo muselo vyhovovať tým ostávajúcim, aby sa tým pádom mohli medzi sebou začať poriadne „klbčiť”, kedy brat ani extra ne(za)váha v tom, či má vlastne (ne)priamo zavraždiť svojho brata... Je to iba otázka času, keď k tomu nakoniec dôjde? V podstate sa od tohto okamihu dostáva na rad nekontrolovateľná spleť samých intríg, ktoré čoraz intenzívnejším spôsobom podtrhuje jedna zo zákerných postáv v tomto skazenom dianí, čo ešte znásobuje i ústredný protagonista, spomenutý na začiatku, ktorý bojuje predovšetkým sám so sebou, so svojimi vlastnými démonmi, ktorí maximálne ovládli jeho prehnitú dušu. Skrátka, postupne sú do deja zakomponované aj ďalšie súvislosti s tým spojené, ktoré veľmi často vychádzajú na povrch, aby sa divák proste nenudil, ba práve naopak, toto majstrovské dielo, je priam nasiaknuté i neuveriteľnou choreografiou, čo sa teda týka celkového prevedenia jednotlivých bojových sekvencií, ktorých zase ale nie je toľko, aby som nimi ostal naplno pohlteným. Skôr mám taký dojem, že najväčšie napätie vzniká najmä vtedy, keď postavy medzi sebou riešia svoje plány a nasledujúce postupy, a to ani nehovoriac o tej „švagrinej”, z ktorej mi mimochodom - miestami naskakovala husia koža, tak som bol z jej uvažovania znepokojený, ale opäť nič nové pod slnkom, lebo v týchto časoch to bolo naprosto bežným javom, čo podčiarkuje i vyšperkovaný scenár na motívy „Shakespearovej” hry - Kráľ Lear a japonských, stredovekých legiend. Už, keď som pri tom stredoveku, tak mi to nedá nespomenúť, že tento pôsobivý snímok - zväčša vynikal, nielen autentickou výpravou a kostýmami (ocenenými Oscarom), ale aj výraznou hudbou a perfektnou kamerou trojice kameramanov, ktorí sa postarali o vynikajúcu kompozíciu obrazu, pred ktorou musí každý fanúšik slintať blahom! Určite sa taktiež jedná aj o audiovizuálny zážitok v priamom pomere s dôrazným zvukom, áno, jednoznačne si vyhľadajte súbor s Digital Theatre System (DTS), bez ktorého sa jednak v tomto prípade vonkoncom nezaobídete, čiže by ste boli zbytočne ochudobnení o všetky vaše zmysly, potrebné k maximálnemu vychutnaniu si tohto (veľko)FILMU, jednému z najväčších, aký bol v histórii kinematografie - nakrútený, a to myslím úprimne. Z tvorcovej strany dochádza k asi najlepšiemu snímku, aký počas svojej kariéry nakrútil, veď sa tomu ani nemusím príliš čudovať, keďže je v ňom zahrnutá predošlá práca, ktorú zdokonalil do tak brilantného celku, že pomaly ani nenachádzam dostatok vhodných slov na vyjadrenie celkového obdivu. Apropo, a Tacuja Nakadai, znovu predviedol oslnivý, herecký výkon, aký podal už v minulej Kagemuši, keď tentoraz ho možno ešte vylepšil, ak to tak môžem vôbec nazvať? () (menej) (viac)