Túlavý pes

Snímek, tvářící se zpočátku jako čistokrevná krimi, postupně akceleruje v zajímavou sociální a psychologickou sondu. Hodně mě bavila kamera, hodně mě bavilo "nakukování" do tehdejších reálií (jazzík v baru je fakt nářez:), hodně mě bavila dvojice Shimura/Mifune, která zde předvedla svou dost možná nejlepší souhru vůbec. (23.01.2008)

Horúčosťou sálajúca a zároveň skvelá sociálna kriminálka o precitlivenom, nepríliš schopnom mladom policajtovi, ktorý sa nevie spamätať z toho, že mu niekto šlohol pištoľu a zároveň mizerný, neveľa vypovedajúci dokument. Preafektované city v podaní skvelého Toširu Mifuneho. Zopár filozofických múdier v dialógoch so skúsenejším policajtom. Povojnové Japonsko. To všetko je fajn. Lenže prebytočných, ničnehovoriacich záberov, ktoré nie sú zachytením povojnového mesta plného biedy a sociálneho napätia, ale skôr nedotiahnutými polodokumentárnymi zábermi, chaoticky zachytávajúcimi akési trhovisko a následne preplnený mestský štadión je vyše 20 minút. Vo výsledku sú čímsi navyše voči zvyšnému deju, ktorý strádanie a biedu ukazuje skôr v dialógoch aktérov deja, miestami dotvorenými vhodným záberom. 50%. (29.10.2012)

Hodinový zostrihanie tohto filmu by mu s prehľadom vynieslo aj štvrtú hviezdičku, ale pozerať sa znova na túto rozvláčnu kriminálku by som sa už asi neodhodlal. Naozaj nechápem prečo režisér vypĺňal pomerne dobrý námet tak fádnymi scénami. Pozerať desaťminút baseballový zápas, ktorý nemá s filmom nakoniec nič spoločné, ďalších bezúčelných dvadsať minút prechádzok po meste, či vidieku, či nudné naháňačky bez štipky napätia ma naozaj nenaštartovali k vyššiemu hodnoteniu. A pritom námet bol naozaj sľubný. 55%. (06.11.2009)

Základním schématem, zápletkou, linearitou příběhu, ale i dobou vzniku a určitými stylistickými prostředky připomíná Toulavý pes klasické dílo italského neorealismu Zloději kol. Oba filmy nalezly svůj předobraz ve skutečné události (Kurosawa i De Sica, resp. Zavattini vycházeli z novinového článku, který dále rozpracovali), v obou filmech jde o krádež věci, která je poměrně zásadní pro výkon povolání (policista a zbraň vs. lepič plakátů a kolo), následné usilovné hledání zcizené věci, resp. vyšetřování, kde se téměř nevyskytují dějové odbočky. V obou dílech jde přitom o realistický akcent doby, ve které se příběh odehrává, resp. ve které filmy vznikly, tedy krátce po II. světové válce, kdy se Japonsko i Itálie jako poražené země setkávaly s válečnými reparacemi, resp. okupací, která se na nemálo let obtiskla do běžného života obyvatel obou zemí, v podstatě až do poloviny 50. let, kdy země zažily opětovný rozmach. Podobnostních rysů lze samozřejmě nalézt ještě více (točení v exteriérech, výrazný sociální podtext), stejně jako těch, které filmy od sebe odlišují (žánr, (ne)herecké obsazení, závěr a jeho vyznění). (03.05.2015)

Moj prvy Kurosavov film, takze som vobec nemal potuchy, do coho idem. Bal som sa roku vzniku, co je nakoniec aj dovod mojho trochu vyssieho hodnotenia, ako by si film v mojich ociach zasluzil. Som rad, ze v roku 49 v tak vzdialenom svete ako Japonsko (myslene obrazne), dokazal niekto natocit kriminalku, ktora ma bavila aj 60 rokov po jej vzniku. Socialny podtext filmu pomohlo dostat sa na vyssi level ako klasicka mainstreamova krimi. (04.08.2008)