Kagemuša

Prvotriedny výpravný historický veľkofilm o postupnom úpadku jedného mocného rodu vo vtedajšom Japonsku. Je to v podstate príbeh obyčajného muža, ktorý sa vďaka svojej neuveriteľnej podobe s vodcom jedného z najmocnejších klanov stane po jeho smrti jeho dvojníkom, tak aby sa na nič neprišlo. Tým sa rozmotá klbko historických následností, ktoré nakoniec vedú k záhube celého klanu. Čo z toho vplýva? Pravdepodobne hlavne to, že niekedy aj viera vo svoju neporaziteľnosť alebo v nejakú ikonickú postavu, sa môže stať skazou. Čo sa týka technického spracovania tak tu naozaj nie je čo vytknúť. Niektoré výpravné scény vrátane tej záverečnej doslova až vyrážajú dych. Veľká spokojnosť, môžem len odporučiť. Videné v rámci Season Challenge Tour. (17.09.2015)

Původně měl hrát hlavní roli Shintaro Katsu, ale po neshodě s mistrem byl odejit a roli převzal právě Nakadai, zlí jazykové tvrdí, že kdyby Kurosawa oslovil Mifuneho, dopadl by film lépe. To nelze hodnotit, ale Nakadai podává dobrý výkon (je zajímavé si ale představit, nakolik by měnilo atmosféru, kdyby hlavní roli hrál Mifune nebo Katsu). Příběh je tradičně silný, odehrává se na pozadí konce jedné historické éry a v naprosto skvostném vizuálním provedení. AK je velkým znalcem člověka a života a kdyby nenásledoval Ran, dostala by ode mě Kagemusha *****. Obrázky, kterých namaloval při psaní scénáře desítky, jsou opravdu krásné - ve filmu je vlastně jen rozpohyboval (pokud se nepletu, nebylo to u něj neobvyklé). (23.01.2008)

Pro mě Kagemuša rozhodně není kostýmovou zkouškou na Ran, ale je to pro mě hodně osobní záležitost. Jde o příběh malého zlodějíčka, který je přinucen hrát roli mrtvého vladaře, jeho dvojníka. A najednou je lapený do pasti, je tak přesvědčivý... Od svého předchůdce nepřebírá jen vizáž a gesta, ale i hrdé a odvážné chování. Bere si jeho ideje za své. Jeho život má konečně řád a cíl. A když o to všechno přichází, je v koncích. Už to není ten stejný muž jako na začátku - může jen přihlížet, jak se všechno čemu uvěřil hroutí. Jestli jsem Kurosawu správně pochopila (a pro to ho taky miluju), tak všechna ta velkolepost bojových scén je jenom na efekt - ten důležitý je člověk a jeho jedinečnost! (21.11.2014)

Kurosawa má estetické cítenie, čoho dôkazom je vizuálne exibicionisticko-umelecký film Dreams a prejavuje sa aj v Kagemušovi, hoci niekedy naozaj samoúčelne a len pre efekt. Kurosawa vie tak isto natočiť film, kde je všetko ako má byť a ktorý ma dostal (Deržu Uzala). Ale nech mi priaznivci tohto japonského umelca odpustia väčšinou z môjho pohľadu prevažuje to, čo som už v súvislosti s jeho filmami spomínal:nuda, rozťahanosť, nevyváženosť, miestami absolútne prehrávanie hercov a neprehľadnosť. Silné momenty by sa našli, ale tie horšie výrazne prevažujú. Trojhodinová stopáž bola v tomto prípade zabijácka. Skrátka rád prenechávam tento film na hodnotenie "japonológom", nie je to moja šálka kafe:) (15.07.2007)

S Kagemušou definitivně vzala za své moje někdejší proklatě zjednodušená představa, že Kurosawa v začátcích kariéry pevně vězel v japonských kořenech a pak se postupně „pozápadňoval“ – tady si za americké peníze natočil jeden ze svých nejjaponštějších filmů, silně odkazující na historii, tradice, divadlo nó/kabuki etc., což sice působí trochu nepřístupným, ale zároveň v té důslednosti, ukázněné práci s barvami apod. povznášejícím, harmonickým dojmem. Na rozdíl od pozdějšího a za mě přeceňovaného Ranu se Kagemuša mezi pompézně inscenovanými bitevními scénami, osudy národů a vladařskými eskapádami dotýká i komornějších témat, která mě osobně oslovují víc – třeba toho, co vlastně dělá z konkrétního člověka jedinečnou lidskou bytost. A moc mě potěšilo, jak málo je tu očekávatelných příběhových klišé – žádné „podceňovaný nýmand všechny překvapí, získá si všeobecný respekt, ale nakonec podlehne intrikám“, vždycky se v pravou chvíli ukročí stranou a do větší hloubky. Zralý, silný, mnohovrstevnatý kousek, i když už ne tak omračující a vlivný jako Kurosawovy největší „klasiky“. (01.12.2017)