Srpnová rapsodie

Přepsáno v prosinci 2018, Srpnová rapsodie je aktem smířlivého humanismu. Lze zaznamenat poetiku obrazu, ale hovořit o Srpnové rapsodii jako filozofujícím díle může pouze zuřivý zastánce politické korektnosti. Kurosawa byl moralistou a s přibývajícím věkem se jeho nahromaděná životní moudrost drala ven ze všech jeho tělesných otvorů zároveň. V Srpnové rapsodii se věnuje osobnímu i národnímu traumatu pro Japonce neslavného konce druhé světové války. Pocit provinění se mísí se záští. Mlčení je studem poraženého, mluvení je překročením tohoto statusu. Naštěstí již nějakou dobu se pro tyto chvíle počítá s politickou korektností, utrpení je vždy utrpením a humanistické smíření za hlasitého potlesku zúčastněných nabízí nové a světlejší zítřky. Hlavní postavou pietní akce je Kane (Sačiko Murase), babička a tradičně nejuctívanější nejstarší člen rodiny. Osobní zkušenost je obroušena dlouhou řadou let národní prosperity a přirozeným pokračováním života. Výraznější úlohu mají vnoučata Tami (Tomoko Ôtakara), Tateo (Hidetaka Jošioka), Šindžiro (Micunori Isaki) a Minako (Mieko Suzuki) s dostatečným respektem ke stáří. Názory jsou nestálé ve větru proměňujících se slov a názorů dospělých. Ovšem bezelstnost a nezatíženost minulostí je nadějí, byť musí být na správnou cestu vedeni moudrostí starších. Hvězdou filmu je Clark (Richard Gere), ušlechtilý vzor člověka. Nakonec, kdo jiný snáze překoná propast mezi národy, než míšenec? Prostřední generace, babiččiny děti Tadao (Hisaši Igawa) a Jošie (Tošie Negiši) a jejich životní partneři Mačiko (Narumi Kajašima) a Noboru (Čôičirô Kawarasaki), jsou především pragmatičtí. Celý život je to učili, ale i jim je nabídnuto prozření a smířlivě podaná ruka. Srpnová rapsodie je pouze humanistickým gestem, politická korektnost slaví své neskromné vítězství. Naštěstí ztrácím s Kurosawou trpělivost až na jeho konci, pro své výrazové prostředky si většinou zaslouží shovívavost. Pietní akce nejsou tím, čím by se měl film prezentovat! (04.07.2009)

Predposledný Kurosawov film pojednáva o následkov dopadu jadrovej bomby na jedno z dvoch japonských miest. O tom, že to nie je iba historická udalosť, na ktorú sa ľahko zabudne v spleti ostatných historických či pritomných udalostí, ale že je to memento, ktoré v časti spoločnosti stále zanecháva hlbokú brázdu, tu vykreslené dosť sentimentálne. Všetko porozprávané tak, aby to bolo bližšie (japonskej) mládeži, čo z neho číní film skôr rodinného charakteru. Týka sa to aj dialógov, ktoré treba prekusnúť. Obsadenie Gereho bolo podľa mňa zbytočné, pôsobilo veľmi umelo až nútene...proste nesedel mi v snímku. Nielen jeho postava, ale aj jeho dialógy pôsobili umelo. Pôsobili, ako by sami Japonci chceli počuť Američana takéto slová hovoriť, nie že by ich nejaký Američan bol schopný vysloviť. Chválim ale, že nebol nadabovaný, ale že sa musel japonské texty foneticky naučiť. (15.04.2016)

Akira Kurosawa je pro mě něco jako Bůh. Z DVD co u nás vyšly jich mám osmnáct z devatenácti (devatenácté sháním), asi polovinu z toho jsem viděl a tohle je první čtyřhvězdičkové hodnocení. O Srpnové rapsodii se nedá říct, že by byla špatná, ale přišla mi poněkud nudná, vlekoucí se, sentimentální jako současná melodramata ze země vycházejícího slunce a příliš doslovná a vysvětlující. Kurosawa nám tu lyrickou formou předkládá naprosto odlišný pohled tří generací na jednu nemilou událost a konfrontuje s odstupem let Japonce a Američany. Děj je poměrně jednoduchý a v téhle rapsodii (moderní lyrická báseň) o něj ani moc nejde, ale postavy mi přišly moc ploché. Kurosawa ale dokázal podchytit podstatu věci, donutil mě k zamyšlení a vyvolal nějaké ty emoce. Jinak za zmínku stojí japonsky mluvící Richard Gere, kterého jsem si ze začátku moc v jeho roli typově nedokázal představit, ale výsledek dopadl překvapivě nadprůměrně. Po Pretty Woman si odskočil do Japonska na jednu malou sympatickou roličku, aby se pak hooodně dlouho v ničem kvalitním neukázal. Škoda. (17.02.2009)

Nejdřív mě napadlo, že ten památník v té škole je jen nějaké šílené umělcovo dílo, pak že asi představuje bortící se budovu následkem tlakové vlny. Až nakonec mi došlo, že to je dětská prolézačka. Ve filmu se střídají smutné a odlehčené chvíle. Japončíci jsou od přírody takoví, že furt přemýšlí o tom, co si kdo myslí a smějou se nevtipnejm věcem a všeho se bojí a jsou takoví 'haj, hoj, šinšó' - no budiž, je to jejich kultura. Když jsem se dozvěděl, že tam hraje Gere, vůbec mě nenapadlo, že by tam hrál tak málo a navíc, že by mluvil japonsky! Sympatické mi na tom bylo, že to byl film, kde se tak otevřeně mluvilo o atomovém útoku na Nagasaki a o následcích v životech přeživších. Kurosawu jsem nikdy nějak nemusel, ale tento film se mi teda celkem líbil... (26.04.2008)

Film nám nastoľuje množstvo tém, jednou z nich je téma zaoberajúca sa víťazstvami a prehrami človeka vo svojom živote. Ďalšou bola téma pripomínajúca katastrofu po vybuchnutí atómovej bomby nad Nagasaki ale najdôležitejšou témou je utrpenie ľudí v tej dobe ale prenášajúce sa až do dnešných časov. Film je takým pamätníkom aby sa na takéto udalosti nezabúdalo a pripomína nám, že nie vždy čas musí vyliečiť všetky rany. Tento film nemusel byť o Japonsku, ani o Amerike, mohlo to byť kdekoľvek na svete. Veď bola vojna a aj Nemci aj Sovieti boli blízko cieľa k atómovej bombe. Film je o babičke priameho svedka udalosti zo dňa 9.8.1945 kedy Američania zhodili atómovú bombu nad Nagasaki. Sústreďuje sa na jej spomienky na rodinu a rozpráva svojim vnúčatám príbeh z minulosti. Film umožňuje vidieť túto tragédiu očami detí a cez ich jednoduché a naivné myslenie nám pomôže pochopiť, že vojna sa týka predovšetkým skutočných ľudí. (22.08.2016)