Srpnová rapsodie

Nechci se nejak dotknout Kurosawa-sana, protoze zatim vsechno co jsem od nej videl bylo super, ale tohle uz zavani tezkou senilitou a je videt, ze je to spis takovy reziseruv dojezd. Cele se to toci okolo retrospektivniho pohledu na dopad nuklearky na Nagasaki, kdy babka s dodnes prismahnutym ucesem od exploze vzpomina na nuklearni casy a vedle ni v generacnim kontrastu deticky, ktere naopak nemaji nejmensi poneti ktera bije. Nic proti tomu, pokud by to trvalo pul hodiny, bylo by to zabavne, ale tohle je tam vesmes roztahnuto na 100 minut, kdy se zde jako jedine obcerstveni v posledni tretine objevi Richard Gere, aby zasaskoval, ohromil nas svou japonstinou, hereckym neumenim a ze v tom filmu pusobi jako totalni pest na oko ocividne nikomu nevadi. Navic to hystericke finale s babkou bezici v desti bylo uz i na me moc. Je to skoda, protoze potencial tu byl a sceny jako atomove upravena prolejzacka pro deti, nebo 2 zamilovane stromy, ktere se rozhodly spachat double-suicide nebyly vubec spatne. 5/10 (10.04.2010)

Predposledný Kurosawov film pojednáva o následkov dopadu jadrovej bomby na jedno z dvoch japonských miest. O tom, že to nie je iba historická udalosť, na ktorú sa ľahko zabudne v spleti ostatných historických či pritomných udalostí, ale že je to memento, ktoré v časti spoločnosti stále zanecháva hlbokú brázdu, tu vykreslené dosť sentimentálne. Všetko porozprávané tak, aby to bolo bližšie (japonskej) mládeži, čo z neho číní film skôr rodinného charakteru. Týka sa to aj dialógov, ktoré treba prekusnúť. Obsadenie Gereho bolo podľa mňa zbytočné, pôsobilo veľmi umelo až nútene...proste nesedel mi v snímku. Nielen jeho postava, ale aj jeho dialógy pôsobili umelo. Pôsobili, ako by sami Japonci chceli počuť Američana takéto slová hovoriť, nie že by ich nejaký Američan bol schopný vysloviť. Chválim ale, že nebol nadabovaný, ale že sa musel japonské texty foneticky naučiť. (15.04.2016)

Srpnová rapsodie je poněkud problematický film. Kurosawa se snaží sdělovat nesdělitené a proto je místy dosti násilný, takříkajíc "tlačí na pilu" a přitom chtě nechtě zůstává u obrazů, které zase promlouvají jenom k tomu, kdo je ochoten či schopen je vnímat... Na druhou stranu má film řadu velmi silných momentů a to nejen pokud jde o reflexi oné děsivé události, ale i čistě z výtvarného hlediska. Z pohledu nejaponského diváka se nepochybně problematickou jeví značná civilnost Srpnové rapsodie. Jednoduše neznáme běžné japonské reálie a mnohé z děje filmu nedokážeme správně číst. Zkusme se však na něj právě proto dívat tak, jako by šlo o reportáž. Možná si při takovém "reportážním" čtení uvědomíme některé podstatné důrazy. Samostatnou kapitolou je závěr filmu s přívalovým lijákem, v němž se rodina snaží dohnat a zastavit k Nagasaki běžící babičku. Kurosawa skrze tuto scénu opět promlouvá v plné filmařské síle. Mistrovský je též výběr skladby, která ve filmu opakovaně zazní jako svého druhu ústřední melodie - Vivaldiho Stabat mater, s atmosférou filmu pozoruhodně souznějící nadčasové hudební dílo... 80% (11.06.2009)

Přepsáno v prosinci 2018, Srpnová rapsodie je aktem smířlivého humanismu. Lze zaznamenat poetiku obrazu, ale hovořit o Srpnové rapsodii jako filozofujícím díle může pouze zuřivý zastánce politické korektnosti. Kurosawa byl moralistou a s přibývajícím věkem se jeho nahromaděná životní moudrost drala ven ze všech jeho tělesných otvorů zároveň. V Srpnové rapsodii se věnuje osobnímu i národnímu traumatu pro Japonce neslavného konce druhé světové války. Pocit provinění se mísí se záští. Mlčení je studem poraženého, mluvení je překročením tohoto statusu. Naštěstí již nějakou dobu se pro tyto chvíle počítá s politickou korektností, utrpení je vždy utrpením a humanistické smíření za hlasitého potlesku zúčastněných nabízí nové a světlejší zítřky. Hlavní postavou pietní akce je Kane (Sačiko Murase), babička a tradičně nejuctívanější nejstarší člen rodiny. Osobní zkušenost je obroušena dlouhou řadou let národní prosperity a přirozeným pokračováním života. Výraznější úlohu mají vnoučata Tami (Tomoko Ôtakara), Tateo (Hidetaka Jošioka), Šindžiro (Micunori Isaki) a Minako (Mieko Suzuki) s dostatečným respektem ke stáří. Názory jsou nestálé ve větru proměňujících se slov a názorů dospělých. Ovšem bezelstnost a nezatíženost minulostí je nadějí, byť musí být na správnou cestu vedeni moudrostí starších. Hvězdou filmu je Clark (Richard Gere), ušlechtilý vzor člověka. Nakonec, kdo jiný snáze překoná propast mezi národy, než míšenec? Prostřední generace, babiččiny děti Tadao (Hisaši Igawa) a Jošie (Tošie Negiši) a jejich životní partneři Mačiko (Narumi Kajašima) a Noboru (Čôičirô Kawarasaki), jsou především pragmatičtí. Celý život je to učili, ale i jim je nabídnuto prozření a smířlivě podaná ruka. Srpnová rapsodie je pouze humanistickým gestem, politická korektnost slaví své neskromné vítězství. Naštěstí ztrácím s Kurosawou trpělivost až na jeho konci, pro své výrazové prostředky si většinou zaslouží shovívavost. Pietní akce nejsou tím, čím by se měl film prezentovat! (04.07.2009)

Sorry, Akiro, takhle ne. Chybí mi trošku větší plastičnost a uvěřitelnost postav. Fakt nevěřím, že kindři se mezi sebou vůbec nebudou hádat a že ti dospívající budou raději trávit prázdniny s babičkou než s partou (navíc ten starší kluk dělá analýzy, jako by měl doktorát z psychologie). A vůbec nevěřím, že Richard Gere nasedne na letadlo jenom kvůli tomu, že strýc umřel před padesáti rokama v důsledku svržení bomby a on (Richard Gere) jako míšenec (a jenom poloviční američan) bude cítit potřebu, jít se za to omluvit své tetě, kterou nikdy neviděl. Za konec, které Kurosawa umí, odpovídající počet hvězdiček. (16.06.2011)