Srpnová rapsodie

Akira Kurosawa je pro mě něco jako Bůh. Z DVD co u nás vyšly jich mám osmnáct z devatenácti (devatenácté sháním), asi polovinu z toho jsem viděl a tohle je první čtyřhvězdičkové hodnocení. O Srpnové rapsodii se nedá říct, že by byla špatná, ale přišla mi poněkud nudná, vlekoucí se, sentimentální jako současná melodramata ze země vycházejícího slunce a příliš doslovná a vysvětlující. Kurosawa nám tu lyrickou formou předkládá naprosto odlišný pohled tří generací na jednu nemilou událost a konfrontuje s odstupem let Japonce a Američany. Děj je poměrně jednoduchý a v téhle rapsodii (moderní lyrická báseň) o něj ani moc nejde, ale postavy mi přišly moc ploché. Kurosawa ale dokázal podchytit podstatu věci, donutil mě k zamyšlení a vyvolal nějaké ty emoce. Jinak za zmínku stojí japonsky mluvící Richard Gere, kterého jsem si ze začátku moc v jeho roli typově nedokázal představit, ale výsledek dopadl překvapivě nadprůměrně. Po Pretty Woman si odskočil do Japonska na jednu malou sympatickou roličku, aby se pak hooodně dlouho v ničem kvalitním neukázal. Škoda. (17.02.2009)

Predposledný Kurosawov film pojednáva o následkov dopadu jadrovej bomby na jedno z dvoch japonských miest. O tom, že to nie je iba historická udalosť, na ktorú sa ľahko zabudne v spleti ostatných historických či pritomných udalostí, ale že je to memento, ktoré v časti spoločnosti stále zanecháva hlbokú brázdu, tu vykreslené dosť sentimentálne. Všetko porozprávané tak, aby to bolo bližšie (japonskej) mládeži, čo z neho číní film skôr rodinného charakteru. Týka sa to aj dialógov, ktoré treba prekusnúť. Obsadenie Gereho bolo podľa mňa zbytočné, pôsobilo veľmi umelo až nútene...proste nesedel mi v snímku. Nielen jeho postava, ale aj jeho dialógy pôsobili umelo. Pôsobili, ako by sami Japonci chceli počuť Američana takéto slová hovoriť, nie že by ich nejaký Američan bol schopný vysloviť. Chválim ale, že nebol nadabovaný, ale že sa musel japonské texty foneticky naučiť. (15.04.2016)

Přepsáno v prosinci 2018, Srpnová rapsodie je aktem smířlivého humanismu. Lze zaznamenat poetiku obrazu, ale hovořit o Srpnové rapsodii jako filozofujícím díle může pouze zuřivý zastánce politické korektnosti. Kurosawa byl moralistou a s přibývajícím věkem se jeho nahromaděná životní moudrost drala ven ze všech jeho tělesných otvorů zároveň. V Srpnové rapsodii se věnuje osobnímu i národnímu traumatu pro Japonce neslavného konce druhé světové války. Pocit provinění se mísí se záští. Mlčení je studem poraženého, mluvení je překročením tohoto statusu. Naštěstí již nějakou dobu se pro tyto chvíle počítá s politickou korektností, utrpení je vždy utrpením a humanistické smíření za hlasitého potlesku zúčastněných nabízí nové a světlejší zítřky. Hlavní postavou pietní akce je Kane (Sačiko Murase), babička a tradičně nejuctívanější nejstarší člen rodiny. Osobní zkušenost je obroušena dlouhou řadou let národní prosperity a přirozeným pokračováním života. Výraznější úlohu mají vnoučata Tami (Tomoko Ôtakara), Tateo (Hidetaka Jošioka), Šindžiro (Micunori Isaki) a Minako (Mieko Suzuki) s dostatečným respektem ke stáří. Názory jsou nestálé ve větru proměňujících se slov a názorů dospělých. Ovšem bezelstnost a nezatíženost minulostí je nadějí, byť musí být na správnou cestu vedeni moudrostí starších. Hvězdou filmu je Clark (Richard Gere), ušlechtilý vzor člověka. Nakonec, kdo jiný snáze překoná propast mezi národy, než míšenec? Prostřední generace, babiččiny děti Tadao (Hisaši Igawa) a Jošie (Tošie Negiši) a jejich životní partneři Mačiko (Narumi Kajašima) a Noboru (Čôičirô Kawarasaki), jsou především pragmatičtí. Celý život je to učili, ale i jim je nabídnuto prozření a smířlivě podaná ruka. Srpnová rapsodie je pouze humanistickým gestem, politická korektnost slaví své neskromné vítězství. Naštěstí ztrácím s Kurosawou trpělivost až na jeho konci, pro své výrazové prostředky si většinou zaslouží shovívavost. Pietní akce nejsou tím, čím by se měl film prezentovat! (04.07.2009)

U Kurosawy jeden předem nikdy neví – některé jeho prověřené klasiky mě nechaly víceméně chladným, zvlášť ty z pozdější doby, a teď mě pro změnu odvaří docela nenápadným pozdním filmečkem, ve kterém polovinu doby sedí babička s vnoučaty nad jídlem nebo na zápraží a jen si tak povídají (atmosféra trochu jako ve Strýčkovi Búnmím, kde se v podobných kulisách taky zjevují duchové minulosti). Přiblížit filmem individuální a současně národní zkušenost s traumatem z atomovky není malý úkol; věci moc pomohl nápad vynechat z toho pro první půlku stopáže střední generaci a začít stavět na čistém dychtivém vnímání party puberťáků toužících poznat to, o čem rodiče pro společenskou nevhodnost nemluví nejen před bohatým americkým příbuzným, ale ve víru každodenních starostí nejspíš ani sami se sebou. Hodně působivé jsou záběry z Nagasaki 45 let poté, žádné barvotiskové pohlednice ani patetická drásavost, ale každodennost viděná očima zúčastněného návštěvníka. Duchem je to japonštější než většina Kurosawových kousků, ale v žádném případě protiamerické, to asi někteří viděli jiný film. Hodně teatrální a snad i tezovité, leč celek sděluje napříč desetiletími i kulturami věci, které bych byl považoval za nesdělitelné. (06.11.2013)

Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. (19.10.2003)