Jan Palach

Jan Palach neodpovedá na tú najzákladnejšiu otázku, totiž ako sa dokáže niekto, aj napriek známej motivácii, podpáliť. Lenže Jan Palach nemala byť psychologická štúdia, ale skôr štúdia doby, takže tento chladný popis udalostí a zobrazené vzťahy nejdú na dreň, ale skôr sú prostriedkom na zobrazenie celku miesta a doby. Ale možno je to celé o tom, že trpiaci človek nedáva na sebe toho veľa poznať a jeho vnútorné peklo nie je vyjadrené cez dialógy, ale proste iba jeho rečou tela a výrazi v tvári. A keďže vieme, ako sa to celé skončí, tak Palachove strohé chovanie za prejav jeho vnútorného prežívania považovať môžeme. (12.01.2019)

Okupace 1968, rok 1969, éra normalizace... to vše mne velmi zajímá a lecos jsem o tom četl, viděl či slyšel z autentických archivních nahrávek včetně rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici, kdy se státní bezpečnost zoufale snažila zjistit kdo jsou ty další ,,pochodně''. Byl jsem tedy velmi zvědav jak se s tímto tématem pan režisér ,,mikina Hi-tec'' vypořádal. Krom Hořícího keře mám totiž takový dojem, že se Palachovi a jeho nesmírně odvážnému činu nikdo nevěnoval. S tímto zpracováním mám však jeden problém. Film byl natočen tak, že ho budou v celém významu chápat jen ti co o okupaci něco vědí, či přímo o Janu Palachovi. Pokud má být ale film důstojným odkazem a památkou na Palacha, určitou výpovědí a vysvětlením - proč, obávám se, že mu mladší divák neporozumí. On nezná souvislosti, důvody a pak ono gesto nejvyšší oběti aby se národ probral, vůbec nebude z dnešního pohledu samozřejmé svobody schopen pochopit. Už jsem zaslechl i názor omladiny, že asi nebyl úplně normální, když se upálil...A tady vidím zcela zásadní nedostatek, zmařený potenciál. Co chválím bylo nasazení pro mne doposud neznámého Viktora Zavadila, ten se s rolí popral hodně slušně! Oceňuji též snahu o maximální autentyčnost a dobové reálie byť tam lecos uniklo (např. světlejším štukem zadělané průstřely ve fasádě Národního muzea na pozadí záběru na ruské tanky u sochy sv. Václava. Ty průstřely tam vznikly následovně když si jedna tanková osádka myslela, že budova s věží je rozhlas a začala na ní střílet.) Celý film samozřejmě směřuje ke konečnému nevratnému rozhodnutí Jana Palacha stát se pochodní a zažehnout v lidech světlo pravdy. Probrat je z apatie a počínající normalizace. Poslední záběry filmu jsou velmi silné, nicméně mám ten dojem, že dlouhý a nekončící detailní pohled na ohořelé třesoucí se tělo, trpící neskutečnou bolestí mohl být kratší. Přišlo mi to takto dlouhé jaksi až neetické vůči Janu Palachovi. Na stranu druhou jsem rád, že tenhle film vznikl. Dlužíme to. Při představě, že Ti sráči komunistický jsou dnes ve vládě a spoluvytváří zákony, že je platím ze svých daní, že mají tu drzost maximálně uznat, že se stalo pár přešlapů v minulosti... To je na tečku ! Pan režisér mikina Sedláček si může odškrtnout další velkou postavu z našich novodobých dějin a já jsem zvědav o kom dalším bude točit. Skoro se nabízí už jen Myloš Zemanů...Také trochu zamrzela hudba, ve vypjatých momentech jsem měl dojem, že zase sleduji seriál LOST a že někde se objeví přeživší z letu Oceanic 815... Ty housličky jdoucí do vysokých tónů mi fakt připomněly OST - M. Giacchina * * * (12.01.2019)

...čtyři hvězdy, ale klidně i pět, pokud to bereme jako doporučení, jestli na film jít. (spoilery) Celou dobu to trochu drhne a střídavě zároveň projevuje znaky filmařské úrovně u nás málo běžné. Stoprocentní je asi jen kamera a výprava. Největším problémem je podle mě zobrazení Pražského jara, protože depresi po srpnu 68 jde podle mě zobrazit jen kontrastem k euforii před srpnem. Tady ale všichni přijímají proces demokratizace tak nějak samozřejmě, čtou si v novinách o probíhajících změnách jako by si četli aktuality ze sportu. Maminka pak Palachovi říká o invazi taky spíš jako by mluvila o počasí nebo o tom, co dneska uvaří k večeři. Zkrátka, ve tvářích herců velmi často nejsou adekvátní emoce. Nejdivnější je to asi na brigádě ve Francii, kdy pár týdnů po invazi je Palach úplně v klidu, jako by se vše odehrálo už před lety. To všechno má pak vliv na "pochopitelnost" jeho činu. Člověk si říká, že emocionálně vlastně vůbec nechápe, proč to chce udělat. Proč je najednou tak radikální, když dvě třetiny filmu působil spíš nezúčastněně. Díky tomu na mě pak poslední záběr, "po činu", působil jako probuzení a vystřízlivění z předešlé umanutosti. Jako by si Honza oddechl, že s konečnou platností překonal strach a opravdu to dokázal, a zároveň si uvědomil, že to byla všechno strašná blbost. Nevím, jestli byla záměrem tvůrců tato interpretace. Každopádně to bylo velmi silné. Celý film pro mě tak trochu existuje jen kvůli této závěrečné scéně, možná jen závěrečnému záběru a zvukové stopě při titulcích, kde jedna jediná věta Jana Procházky ze záznamu působí emocionálněji než 90% předchozího filmu. (28.08.2018)

To, co zdánlivě chybělo v Hořícím keři, se snaží doplnit Sedláček. Nicméně náhodným obrazům ze života Jana Palacha se skutečně nedaří nabídnout ani hypotézu, natož konkrétní odpověď na tu základní otázku, proč se to zlomilo právě v něm. Osobně bych spíše uvítala filmy o jiných pochodních, například o Ryszardu Siwiecovi. (09.05.2022)

Řada epizod Českého století se mi líbila více než Jan Palach. A přitom je to dobrý film, akorát mě vůbec ničím nepřekvapil a ani jednou neoslovil tak silně jako Hořící keř. Čekal bych především, že to bude odvážnější podívaná - že se tvůrci nebudou bát trochu zaspekulovat a přijdou dejme tomu s nějakým novým Palachovým motivem (nebo ho alespoň naznačí). Bohužel se to nestalo. Také se mi nelíbila všechna ta lacině působící "vodítka" typu zapalovače, hořících letáků nebo hořícího Hardyho, no a úplně spokojený nejsem ani s tím milostným trojúhelníkem, který tam vůbec být nemusel, nebo měl mít alespoň nějaké pořádné vyústění. (17.11.2018)