Mechanický pomaranč

Lidská práva, morálka, svědomí, zločin a trest - tahle témata můžete najít v Mechanickém pomeranči. Ve filmu, o kterém jsem hodně slyšel a od kterého jsem hodně čekal. A musím říct, že se opět potvrzuje jedna známa pravda - mezi genialitou a šílenstvím je hranice tenčí, než papír. Tento film je toho příkladem. A to stejné můžu říct i o výkonu Malcolma. Opravdu působivý film, o kterém budu přemýšlet ještě hodně dlouho. (02.02.2010)

Tento abnormálne silný film Stanleyho Kubricka ovplyvnil a stal sa kultovým dielom pre špecifickú, ale početnú oi/punkovú a skinheadskú subkultúru. Snáď najvýraznejším príkladom jeho vplyvu je britská hudobná skupina The Adicts, ktorá sa otvorene hlási svojim image k odkazu "Clockwork Orange". A aký odkaz to vlastne je? To už si každý musí ujasniť sám... ***** (23.01.2008)

Záhada Kubrick vyřešena! MECHANICKÝ POMERANČ mě utvrdil v tom, že Kubrick nebyl – ani nechtěl být – skutečným vypravečem; místo toho přes mrtvoly (tj. postavy) na filmech ilustroval své světonázorové a estetické teze. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je svět kýčovitě zcizený, ve kterém všechno (sex a násilí, zločin a trest, ženy a matky, ikony a barvy, Ježíš a Bůh) ztratilo svůj obsah a jedinou jistotou zůstal oportunismus. Jinými slovy, násilí páchá každý, kdo má převahu a příležitost, a v tomto není rozdílu mezi obětmi, pachateli a represivními orgány. Čímž se dostáváme ke Kubrickově mizantropii, poznatku, který zvláště tímto filmem získal neprůstřelnost fyzikálního zákona. Svět MECHANICKÉHO POMERANČE je konstatní represe, mizogynie a stylizace se sklony k degradující karikatuře. MECHANICKÝ POMERANČ je dále důkazem toho, že Kubrick od jisté doby točil příliš dlouhé filmy: poslední třetina ve znamení hromadné retribuce na hrdinovi je prakticky k nepřečkání. Jakmile divák (u mě, pravda, až na třetí pokus) dospěje za pulpovní nátěr „ultra-násilí“ a obrazoborectví filmu, zjistí, že Kubrick své teze a nápady v jeho rámci opakuje a variuje do zblbnutí: kobercový atak asociací sexu a násilí, křiklavých paruk a dekorů, Beethovenů, úderů do rozkroku a roztažených ženských klínů dovede diváka přesně tam, kam hrdinu… k fyzické nevolnosti. MECHANICKÝ POMERANČ konečně ukazuje, že Kubrickou jedinou nezpochybnitelnou předností byla velmi imaginativní a přitom funkční práce s hudbou (to „Zpívání v dešti“ mu ale neodpustím). (29.09.2006)

Mechanický pomeranč má z mého pohledu jedinou vadu. Trvalo několik měsíců, než jsem se ho odhodlal prvně zhlédnout. A říkám si, ještěže jsem tak učinil. Ze snímku by měl starý Beethoven nepochybně radost. Zcela jistě nečekal k čemu všemu se jeho devátá dá ještě použít. Slyšel jsem, že Kubrick nepovažoval Pomeranč za příliš zdařilý. Osobně to nechápu. Druhá polovina filmu sice nemá takové tempo jako ta první, ale za to je velice důležitá pro morální ponaučení :-). Pokaždé když venku zaprší, vyběhnu s přáteli, zazpíváme si Singin in the Rain a hrajeme si podobně jako hlavní hrdina. Štěstí je, že na to policie doposavaď nepřišla. (20.06.2005)

Hodně ulítlá záležitost, která nepřipraveného diváka může ze začátku šokovat, případně odradit od dalšího sledování. Ale sotva se děj přesune do nápravního zařízení, začne to být velice zajímavé. Zdánlivě bezúčelné násilí na začátku přechází v příběh, který nutí diváka přemýšlet. Jo, jo. Kubrick prostě věděl, jak na to. (04.01.2003)