Nico, 1988

No dobře, tohle byl každopádně zvláštní snímek. Přiznám se, že jsem o Christě Päffgen nikdy předtím neslyšel. A čekal jsem, že pro mě film její osobu objeví, a to se tak úplně nestalo. Nemůžu říct, že bych žil i nadále v blahé nevědomosti, ale do psaní jejího životopisu bych se raději nepouštěl, protože těch bílých míst tady zůstalo příliš mnoho. Uznávám; tvůrci se přece jen soustředili na finální etapu zpěvaččina života a občasné flashbacky byly až překvapivě informativní, ale i tak si myslím, že by si její osoba zasloužila obsáhlejší útvar. No, a když tohle píšu jen na základě toho, co jsem o jejím životě právě zjistil díky této záležitosti, je jasné, že mě snímek nemohl úplně zklamat; spíše u mě vyvolal zvědavost, a za to si třetí hvězdičku zaslouží. Oceňuji i výkon Trine Dyrholm v titulní roli. / Poučení: Drogy jsou fuj. (18.10.2022)

Chápu záměr tvůrců ukázat Nico jako "opravdovou" Nico. Tedy ne jako hezkou panenku, která šla z postele do postele podle toho, jak listovala encyklopedií Největší rockové hvězdy. Nevybrali si proto její nejznámější období, ale ukázali Nico zestárlou, "konečně autentickou", tentokrát ne v efektním světe slavných hudebníků, ale jako ženu, která nezávisle tvoří vlastní hudbu bez ohledu na to, jestli se publiku líbí nebo ne. Tvůrci k tomuto zobrazení využili trochu halucinogenní flashbacky a téměř polodokumentární snímání nepříliš veselé současnosti. Žel, zcela bez nápadu, zcela bez tahu na branku. Děj je utahaný a nudný, nic moc neříká, jen zobrazuje různé scény. A navíc mě její hudba nijak neuchvátila. Byť oceňuji scény z koncertu v Československu, jakkoliv na mě nepůsobily přesvědčivě (ale lidi ze Západu takhle mohli ČS komunistickou realitu vnímat). SHRNUTÍ: Sex, drogy a rock n roll si vždy vyžádají vysokou cenu. A ona ji zaplatila s plným vědomím. (07.12.2020)

O speváčke Nico som pred týmto filmom asi nikdy nepočul a z filmu sa dozvieme o jej živote iba hlavné útržky. Avšak výpoveď jej pocitov z posledných rokoch ma veľmi upútala a asi v druhej polovici filmu som sa s chuťou započúval aj do textov piesní, hoci undergroundový štýl hudby mi nikdy nebol veľmi blízky. Film neztráca na tempe, skvelo kombinuje zážitky z koncertov s pocitmi v súkromí či rozhovormi s novinármi a popri ukážke rebelského života takmer na dne prichádza aj zaujímavá myšlienka o vlastnom "znovuzrodení", či nájdení seba sama. Ako absolútna perlička pre tunajšie publikum čaká potom časť odohrávajúca sa v socialistickom Československu v 80. rokoch, kde očakávané veľkolepé vystúpenie končí zásahom zo strany Verejnej bezpečnosti. Taktiež bol dobrý nápad uprostred ciest naprieč štátmi použiť ako kontrast k undergroundovej hudbe vtedy populárny hit Big In Japan skupiny Alphaville, ktorý pri záverečných titulkoch zaznie znovu vo veľmi zaujímavej, nekomerčnej úprave v podání samotnej Nico (resp. Trine Dyrholm). Celkovo pomerne silný dojem z filmu o bilancovaní slávy na pozadí drôg, alkoholu a zmárneného života. (80%) [Kino Úsmev, Košice - Projekt 100 ] (08.10.2018)

Zpěvačka říká "Vybírám si své publikum " a " Netoužím, aby mě milovali všichni". A film také se nesnaží zavděčit každému a režisérka Nicchiarelli se snažil vzít si její slova k srdci. Ukazuje zpěvaččin styl při vystupování a její temnější stránky kdy bojovala už jako starší s depresí a drogami . Měl jsem pocit, že nikdo není tak osamělý jako Christa Paffgen i když je stále obklopená davem. Ale myslím, že režisérka z jejího životopisu udělala trochu fikci. Jsou zde hezké písničky. (13.05.2020)

Podle slov režisérky tohoto snímku herečka Trine Dyrholm nevypadá jako Nico, nezpívá jako Nico a ani není stejné národnosti jako Nico, přesto je však pro tuto roli nejlepší možnou volbou. Nelze nesouhlasit. Její proměna v postavu je opravu výborná a snímek táhne s velikým zápalem. V dalších ohledech je však už Nico, 1988 poměrně konvenční životopisný snímek o posledních letech života Warholovy múzy. Scéna pražského koncertu je highlightem filmu. [KVIFF 2018] (01.07.2018)