Úsmevy smutných mužov

„Víš co to je přijmout prohru? To znamená nebejt ani milimetr nad nulou. Rozhlídnout se po úplným dně. Aby si to člověk pamatoval. Protože se tam už nikdy nechce vrátit.“ Mé první filmové setkání s Danem Svátkem. A jsem velmi mile překvapen. A mohlo to být ještě lepší nebýt jednoho podstatného faktu, za který vlastně Úsměvy smutných mužů ani nemohou. Už dřív jsem totiž viděl výborný snímek Dobří holubi se vracejí, který je v mnoha ohledech podobný (ačkoliv natočený podle jiné knihy). Na druhou stranu, herecké výkony má neméně kvalitní (i mimo zde napsaný úvodní trojlístek David Švehlík-Jaroslav Dušek-Ondřej Malý). Krom hlavních protagonistů se sází i na místy velmi zvláštní atmosféru a silnou zvukovou/ruchovou stránku. Akorát jsem se u Úsměvů nezasmál, nejedná se o tragikomedii (jak by se na první pohled mohlo zdát) jako spíš čistokrevné drama, často nemálo depresivní (ne že by mi to ve výsledku nějak vadilo). Možná škoda, že se na konci shrnou osudy pár postav, ale jinak spokojenost, vidím to na solidní 4*. (09.12.2018)

V ČR má snímek o alkoholismu svoje zastoupení díky zdařilé dvojici televizních filmů s Vladimírem Menšíkem Ikarův pád/Tažní ptáci. Jak jsem se dočetl, tady jde především o osobní příběh spoluautora scénáře i knižní předlohy Jozefa Formánka. Obdivuji, že se někdo dokáže takto závislosti zbavit, a ještě se z toho vypsat. Bez problémů věřím, že mu sledování filmu na premiéře nemuselo dělat dobře, a musel to pro něj být neskutečný zážitek. Leč pro běžného diváka film možná až moc zavání zjevnou knižní předlohou (hlavně v častém podkresu vypravěče) a útržkovitým vyprávěním. Ovšem   i přesto, se nakonec podaří filmu dodat nějakou dramatičnost, a alespoň je pořádně svižný. Ale konec je rychlý  možná až moc.  Fakt jsem čekal ještě nějakých patnáct minut navrch, což nakonec rozhodlo v mém váhavém   hodnocení. Ale líbilo se mi vyobrazení alkoholické léčebny se všemi těmi svéráznými figurkami odvykačů, jimž vévodil Jaroslav Dušek, který si tímto po 7 letech zahrál v kinofilmu, už tak trochu sám sebe, jako jakéhosi domnělého velitele hvězdné flotily. Na obranu zpackaného konce musím podotknout že , na Duška přecházejícho bránu, a výtlem z této scény (nic ve zlém) zase jen tak nezapomenu. Ale tak, když se velitel vrátí na svou flotilu  je všechno v pořádku, stejně jako když se na mě nedávno usmál anděl, dal mi adventní kalendář a venku sněžilo. Ale já bych stejně nejradši chtěl umět měnit, každou legraci v rotaci. (13.12.2021)

Dlouho jsem přemýšlela, co o filmu napsat, a nevím to vlastně doteď. Osvětová myšlenka je samozřejmě jasná, ale samotná realizace mě bohužel vůbec neuchvátila. Švehlík se v hlavní roli snaží, Dušek už nějaký ten pátek hraje sám sebe, zbytek postav má ale nedostatek prostoru a divák tak nemá možnost se s jejich osudy ztotožnit. Rozpačité hodnocení pro rozpačitý snímek. (06.12.2019)

Párkrát si dáte do čumáku a máte pocit, že jste alkoholik. To jste ale neviděli, co dovedou postavičky z proti alkoholové léčebny v tomto filmu. Proti nim budete hotoví nýmandi. Klobouk dolů nad tímto filmem. Myslím si, že v rámci tohoto tématu to nemohlo být natočené lépe…a psychedelicky lépe. Všichni tu předvádí nadpozemské herecké výkony. Nejsmutnější z nejsmutnějších jsou asi role Ondry Malého a Jardy Duška. Na druhou stranu to jsou dvě z postav, nad kterými se budete nejvíce zamýšlet. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl a neznal příběh pana Formánka, ale po shlédnutí tohoto filmu si zaslouží můj respekt, že to dokázal a vyhrabal se z toho. Stejně tak i tvůrci si zaslouží sejmutí pomyslného klobouku, protože dokázali natočit vzorové evropské drama s univerzálním, ale všeříkajícím tématem. (25.04.2019)

Vysoké hodnocení je dáno diskurzem kvalit současné čs tvorby. Jinak ale mírné zklamání, protože film je dost povrchní, kromě dvou delírek moc neukáže (flashbacky jsou ale dobré) a Josefovi se prostě pod kůži nedostaneme. Já jsem prostě Švehlíkovi toho zpiťana nevěřil, a to mám za sebou sérii vzpomínek skutečného vyléčeného alkoholika. (12.12.2018)