Norimberský proces

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Kramer na začátku šedesátek vytvořil hned dva zásadní kousky ze žánru soudního dramatu. Zatímco, u Kdo seje vítr jsem měl dojem, že po stránce scénáře se film povedl, ale Kramer odvedl vcelku rutinní práci (statické kompozice podobné období klasického Hollywoodu), Norimberský proces, to je úplně jinej šálek kávy. Strhující drama, podtrhnuté vynikajícími hereckými výkony, je zajímavé i formálně. Kromě precizní kompozice a nápaditých kamerových jízd, je tu použivána dramatickým způsobem transfokace na obličeje postav. Kromě prvku napětí mívá často i jinou funkci. Například na začátku všichni Němci mluví německy a co říkají se dovídáme až z překladu do angličtiny. To by ale film nesnesitelně protahovalo. Proto je použita transfokace na obličej německého obhájce a zvuk se po ní zcela organicky přepne do angličtiny. Divák snadno pochopí, proč tomu tak je a jakou funkci tím plní. Další důležitý rozdíl oproti Kdo seje vítr tkví v morální nejednoznačnosti charakterů i celého vyznění snímku (zejména pak finále). Tím se Norimberský proces víc přibližuje Michalkovovu remaku Dvanácti rozhněvaných mužů. (28.07.2012)

Místy úchvatné (Janningova zpověď), většinu času ale docela nuda. Chválit herecké obsazení nemá smysl (ale přesto – Schell s Lancasterem jsou lahůdkoví!), to samo o sobě dělá tuhle rekonstrukci dobrým filmem. Ale to, co by tohle "dílko“ mělo povýšit na umělecké dílo – vypiplaný scénář a pevné režijní vedení – trochu zaostává. Jak už jsem napsal u "Kdo seje vítr“, Kramerovy filmy zrovna nevyhledávám, a tento je další, který mi potvrdil, proč to tak je – jen málokdy totiž dokáže postavy představit tak, aby vám skutečně padly do oka (nebo naopak), jen málokdy dokáže vygradovat scény do toho nejnesnesitelnějšího napětí, jen málokdy dokáže diváka nefalšovaně emočně sejmout nebo mu nějakým podmanivým způsobem nabídnout silné podněty k přemýšlení. A jen tak na okraj – vizuálně mě vyloženě nestrhl snad nikdy. Celkově vzato solidních 70 %, ale je to hlavně za ty herce. P. S. Novější zpracování z roku 2000 s Alecem Baldwinem a Brianem Coxem v hlavních rolích na mě zapůsobilo o dost víc. (29.04.2006)

Svým příběhem a pojetím určitě zajímavý film o jednom zajímavém tématu z historie. Nicméně trochu násilná rozvleklost děje z toho udělala postupně upadající dílo. Začátek zajímavý, střed taky i když si v soudních dramatech úplně nelibuji, ale postupně mě zase začala srát ta délka podobně jako u jiných snímků platí, že se na takhle dlouhý film nevydržím dívat, ať je sebezajímavější. Škoda, ale tak trochu jsem se toho bál.60% (12.12.2015)

Dokonalé rozprávačské umenie scenáristov, skvelé výkony hercov robia z tohto filmu umelecké dielo. Plní úlohu informatívnu, takmer s dokumentárnym razením, dokáže pobaviť, nadchnúť, zamraziť, i dojať. Spencer Tracy sa vo filmoch, ktoré sa odohrávajú v súdnej sieni doslova vyžíva, a o rok neskôr, po dokonalom výkone v 'Inherit the Wind' predvádza niečo podobné. 90%. (09.09.2009)