Norimberský proces

Kramer na začátku šedesátek vytvořil hned dva zásadní kousky ze žánru soudního dramatu. Zatímco, u Kdo seje vítr jsem měl dojem, že po stránce scénáře se film povedl, ale Kramer odvedl vcelku rutinní práci (statické kompozice podobné období klasického Hollywoodu), Norimberský proces, to je úplně jinej šálek kávy. Strhující drama, podtrhnuté vynikajícími hereckými výkony, je zajímavé i formálně. Kromě precizní kompozice a nápaditých kamerových jízd, je tu použivána dramatickým způsobem transfokace na obličeje postav. Kromě prvku napětí mívá často i jinou funkci. Například na začátku všichni Němci mluví německy a co říkají se dovídáme až z překladu do angličtiny. To by ale film nesnesitelně protahovalo. Proto je použita transfokace na obličej německého obhájce a zvuk se po ní zcela organicky přepne do angličtiny. Divák snadno pochopí, proč tomu tak je a jakou funkci tím plní. Další důležitý rozdíl oproti Kdo seje vítr tkví v morální nejednoznačnosti charakterů i celého vyznění snímku (zejména pak finále). Tím se Norimberský proces víc přibližuje Michalkovovu remaku Dvanácti rozhněvaných mužů. (28.07.2012)

║Rozpočet $3milióny║Tržby USA $10,000,000║Tržby Celosvetovo $-║ Neskutočne osobité, nadčasová výpoveď zasahujúca svojim obsahom aj do dnešnej doby, excelentné herecké predstavenie bravúrne gradujúce hlavne v poslednej hodine filmu, šikovná a obratná kamera, režisér Stanley Kramer ma prekvapil a ponúkol silný zážitok. /100%/ (20.09.2009)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)

K tomuhle filmu by si snad měl divák nachystat lajnu koksu, aby u toho neusnul. Něco tak nudnýho jsem už hodně dlouho neviděl. Uprostřed filmu jsem si šel radši uvařit jídlo. Vrátil jsem se k obrazovce na posledních asi 30 minut a nuda stále pokračovala. Jestli chcete vidět nějakej zajímavej film ze soudní síně, podívejte se třeba na Můj bratranec Vinny. Tohle je uspávací prostředek srovnatelnej s hypnogenem. (20.01.2010)

Vysvěcuje se chrám spravedlnosti, žalobcem je lidstvo.. Scény mimo soudní síň, i přes svůj nepopíratelný význam (především politický kontext), nevykazují až takovou sílu, ale jakmile se dostaneme k tribunálu následných norimberských procesů, začnou se dít věci.. Richard Widmark nekompromisně žaluje a ukazuje věci, na které se nikdy nesmí zapomenout, Montgomery Clift vystřihne pekařského prosťáčka s bravurní zmateností, Maximilian Schell obhajuje tak plamenně, že jej máte chuť posadit na lavici vedle obžalovaných, Burt Lancaster dlouho nečitelně mlčí a když promluví, zjistíte, že atakujete světový rekord v zadržování dechu a nakonec vše uzavře Spencer Tracy svou na jeden záběr natočenou 11 minutovou závěrečnou řečí, při které i ta slepá mrcha Spravedlnost musí uznat, že každé slovo má svou váhu. Tady ta paní měla dlouhý čas na rozmyšlenou, dokonce zbyl i prostor na záviny a Marlene Dietrich, ale jak k tomu přijdou oběti obžalovaných, u nichž měla jasno už v okamžiku, kdy strčila nos do soudní síně a nebo se vůbec ani neobtěžovala objevit..? Zbožňuji černobílé filmy, které nejsou černobílé.. (25.07.2016)