Norimberský proces

Podobně jako u Kdo seje vítr mě zdlouhavá expozice málem přiměla předčasně odejít od obrazovky. Kramerovy filmy ale vtahují postupně a důkladně, čili je větší míra trpělivosti na místě. Na soudní drama odvážné tříhodinové délce pomáhá a ubližuje zároveň množství „mimosoudních“ scén, přibližujících osobní životy zúčastněných sice celkem nezaujatě, ale nad rámec podobně koncipovaného filmu. Standardní výpovědi svědků byly oproti tomu obohaceny opatrnou, avšak dobře promyšlenou práci kamery a promítáním jednoho obzvlášť bolestného dokumentu z koncentračních táborů. V zájmu dějepisné osvěty vám Norimberský proces až tolik nového neřekne, důležitější je, stejně jako ve většině Kramerových filmů, jeho morální apel. 80% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Ajantis, Aidan (02.05.2006)

Snímek je cenný nejen v kontextu doby svého vzniku, kdy posloužil jako potřebná meditace nad vinou a odpovědností "obyčejných služebníků" nacistického režimu a jako výtečná odpověď na ono stále se opakující "nic jsme nevěděli, za všechno mohl Hitler, gestapo a pár fanatiků tam nahoře." Film promlouvá i k dnešku, neboť v jeho druhém plánu se objevuje další úvaha - totiž, zda je možné bránit demokracii a západní hodnoty i za použití prostředků, které tyto hodnoty popírají. Odpověď spravedlivého soudce Haywooda je jednoznačná: NE. Je snad správné lhát ve prospěch pravdy? Je snad správná byť jen nepatrná podlost ve jménu "nekonečné spravedlnosti"? Měli bychom na to myslet tváří v tvář islámskému radikalismu a dalším hrozbám dneška. Někdy je sice nutné použít i vojenskou sílu - tváří v tvář Hitlerovi tomu tak bylo nepochybně - avšak doktríně o preventivní válce Kramerův film nepřímo klade znepokojivé otázky. (29.04.2006)

Injo má pravdu: Stanley Kramer byl hodně banálním režisérem, který si místo v dějinách filmu vydobyl přes náměty, v jinak apolitickém Hollywoodu “revolučními” svou angažovanou tematičností (na kulturně-liberální straně politického spektra). Bohužel tato angažovanost s sebou nesla přítěž v podobě moralizování, tezovitých, plochých postav a absence humoru – a stejně strnulý byl i Kramerův režijní styl. Jakkoli je NORIMBERSKÝ PROCES “politicky” významný zařazením autentických záběrů z koncentračních táborů, jeho styl – lapený po většinu času v soudní síni – se omezuje na nekonečné omílání protipohledů, obtáčení figur kamerou a velmi nešťastných “dramatických” zoomů, zatímco práce se scénou nebo třeba detaily (vším, co by postavám a příběhu dodalo na nuancích a atmosféře) je tradičně nulová. Přeceňovaný film. (25.05.2006)

Vysvěcuje se chrám spravedlnosti, žalobcem je lidstvo.. Scény mimo soudní síň, i přes svůj nepopíratelný význam (především politický kontext), nevykazují až takovou sílu, ale jakmile se dostaneme k tribunálu následných norimberských procesů, začnou se dít věci.. Richard Widmark nekompromisně žaluje a ukazuje věci, na které se nikdy nesmí zapomenout, Montgomery Clift vystřihne pekařského prosťáčka s bravurní zmateností, Maximilian Schell obhajuje tak plamenně, že jej máte chuť posadit na lavici vedle obžalovaných, Burt Lancaster dlouho nečitelně mlčí a když promluví, zjistíte, že atakujete světový rekord v zadržování dechu a nakonec vše uzavře Spencer Tracy svou na jeden záběr natočenou 11 minutovou závěrečnou řečí, při které i ta slepá mrcha Spravedlnost musí uznat, že každé slovo má svou váhu. Tady ta paní měla dlouhý čas na rozmyšlenou, dokonce zbyl i prostor na záviny a Marlene Dietrich, ale jak k tomu přijdou oběti obžalovaných, u nichž měla jasno už v okamžiku, kdy strčila nos do soudní síně a nebo se vůbec ani neobtěžovala objevit..? Zbožňuji černobílé filmy, které nejsou černobílé.. (25.07.2016)

Jako chtělo to odvahu, natočit tříhodinovku jen s dialogy od soudu s pár zákulisními rozhovory, bez jakékoliv akce. Norimberský proces si zařadím jako dobrý film, další zlomenou legendu (jak dlouho se na něj jenom chystám), ale nikoliv jako jeden z nejlepších soudních filmů. Těmi u mě dál zůstávají Kdo seje vítr a Dvanáct rozhněvaných mužů, které jsou na kratší stopáži mnohem více strhující. Monolog to hezky převedl na filosofii, s tím nelze než souhlasit. Užíval jsem si báječný starý dabing s vynikajícím Bohušem Záhorským, Jiřím Adamírou, Martinem Růžkem a Václavem Voskou (toho jsem jako jediného nepoznal). Nečekal jsem, že by si někdo troufl tohle předabovat, ale Studio Bär svede úplně všechno, a tak si tuhle verzi asi seženu pro případ, když bych chtěl někoho čínsky mučit. Šibenici těm, kdo si dovolili tohle lingvistické národní dílo prznit. (23.12.2016)