Norimberský proces

Fantastické! Ďalší dôkaz o tom, že právo, pravda, spravodlivosť a zodpovednosť sú často krát abstraktné slová, ktorých objektivita je značne relatívna napriek všetkým (zdanlivo presne formulovaným) zákonom a normám...Je len plusom, že tvorcovia si vybrali tú časť procesov, kde nefigurujú hlavné persóny z vedenia Tretej Ríše, ale štyria sudcovia, ktorých miera viny (neviny) je predmetom sporov. Práve argumentačná vojna zúčastnených strán je tým najzaujímavejším a elektrizujúcim elementom (klobúk dole pred scenáristom!), na jednej strane americký sudca a žalobca, na strane druhej nemeckí obžalovaní a ich takmer fanatický a nezdolný obhájca (geniálny Max Schnell - zaslúžený Oskar!). Napriek tomu, že väčšina filmu je situovaná do samotnej súdnej siene a má 3 hodinovú stopáž, nenudil som sa ani chvíľu, skôr naopak. Film, ktorý je potrebné vidieť a ktorý sa právom môže radiť medzi "kultové snímky". (08.06.2009)

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Já se u "filmového" soudu vždycky cítil docela dobře a nenudil jsem se, ale opravdu ještě nikdy mě 170 minut dialogů a právnických kliček netřísklo po hlavě s takovou intenzitou, jako právě Norimbeský proces. Jednak se mi celou dobu žaludek kroutil odporem nad vznášenými důkazy proti nacistickým "vlastencům", a pak jsem se také doslova utápěl v extázi ze všech výtečných hereckých výkonů, z atmosféry budované na božských dialozích a trochu i ze starého českého dabingu, který originálu nedělá vůbec žádnou ostudu. Spancer Tracy a jeho postava moudrého soudce dokonale odráží pohled většinové společnosti na dané hrůzy, zatímco heroický řečník Schell ztotožňuje současně nejodpornějšího i nejsympatičtějšího obhájce, jaký se kdy ve filmu objevil. V sedm hodin večer jsem si sednul k televizi, v deset jsem se těžkopádně odlepil celý vyjevený a zaskočený z načerpaných informací a také ze závěrečné Traceyho věty, která mi možná zůstane v hlavě už navždy. "Daleko to došlo už ve chvíli, kdy jste odsoudil prvního neviného člověka". 100% (23.08.2013)

Norimberský proces je niečo, čo trvalo veľmi dlho a nejaký film ho nikdy nepojme úplne komplexne. Tento sa venuje najmä nacistickým sudcom a ich obhajcovi, všetko vyvrcholí vo famózny záver, kde vám jasne povie jedna z hlavných postáv, že všetko to zlo zašlo priďaleko už vtedy a malo na to vplyv, keď bol odsúdený prvý nevinný. Američania v skutočnosti odviezli a pod svoju ochranu vzali veľa zločincov, tu to bolo podľa mňa o nich veľmi idealizované, no oceňujem aspoň to, že zakomponovali ten film o koncentračných táboroch, že herecky to bolo zvládnuté, no mne sa viac páčil neskorší film z roku 2000, toto v strede stráca šťavu, je to celé zdĺhavé a pritom sa ani veľa vecí narozdiel od dokumentov nedozvieme. Ale film o tom proste asi musel byť, lebo nie každý pozerá dokumenty a vynechať by to asi nebolo správne z mnohých morálnych hľadísk. (28.03.2014)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)