Hádaj, kto príde na večeru

Zvláštne, že som tento film videl po mnohých rokoch až dnes. Zvláštne, ako staromódne, divadelne, nerealisticky a moralisticky dnes pôsobí. Že získal Oscara a patrí medzi vychytené filmy nepričítam jeho kvalitám, ale skôr tomu, že zapadol do dobovej potreby. Do doby, keď vo viacerých štátoch Ameriky bolo zmiešané manželstvo trestné, doby keď vrcholili rasové nepokoje a keď sa iba nabíjala zbraň určená Martinovi Lutherovi Kingovi. Film je možné označiť ako jeden zo začiatkov idiotského projektu pozitívnej diskriminácie. Krajšieho, vzdelanejšieho a uhladenejšieho černocha než bol Sidney Poitier by ste v Amerike ťažko hľadali. Som zvedavý, ako by sa film vyvíjal, keby si tá rozmaznaná slečinka po 20 min. + 10 dňovej známosti domov doviedla nezamestnaného Sammyho Davisa jr., ktorý by namiesto diplomu z prestížnej univerzity doniesol preplnený výpis z registra trestov. Vo filme nie je prakticky ani jedna postava zo života, počnúc tancujúcim nosičom steakov a končiac Spencerom Tracym. Pripomínal mi nejaký laboratórny pokus pri ktorom sa vezmú typové figúrky, navodí sa situácia a potom sa už iba sledujú interakcie medzi nimi. Medzi jednoznačné pozitíva radím herecké výkony. A to nielen dôstojnú derniéru Spencera Tracyho, ale aj rovnako citlivý prejav Katharine Hepburn. Sidney Poitier je sympaťák, takže hrať nemusí a Katharine Houghton by prospelo menej pátosu a prehrávania. Pre mňa má tento film v súčasnosti význam najmä v tom, že ukazuje, aké jednoduché je byť tolerantným liberálom v teoretickej rovine a ako sa to zmení po priamom dotyku s realitou. Lebo opatrnosť pri miešaní rás a kultúr vychádza z atavistickej potreby zachovania identity. Buďte si istí, že všetky vaše multi-kulti ideály zažijú otras, keď sa vo vašich dverách objaví vaša dcéra s Cigánom, moslimom alebo trebárs s Jamajčanom. A tiež proti nim nemusíte nič mať, ale ... (23.02.2015)

Tyhle snímky mi v současnosti chybí. Je sice pravda, že dnes to v USA s tím rasizmem snad není zase tak horké, jak to bývalo převážnou část minulého století, ale po podobně kvalitních a sociálně procítěných konverzačkách se zkrátka slehla zem, což je prostě špatně. Pokud totiž nejsme slepí i hluší k té bezbřehé laskavosti, s jakou i všichni rádoby křesťané dříve k černošskému obyvatelstvu přistupovali, musí nás těch 100 minutek ve znamení chytrých dialogů a působivých hereckých exhibicí bezpochyby zaujmout. Díkybohu, že v poslední době alespoň lidumil Tarantino převedl danou problematiku do čistě moderního pojetí... (04.02.2014)

Dokonalá studie lidských povah. Jak asi bude přijat do bělošské rodiny dceřin černý přítel? A co opačně, jak přijmou ji jeho rodiče? Tenhle film ukazuje, že nic není jen černé nebo bílé, vždycky je něco i mezi tím. Sidney Poitier je výborný, ale dokonalí jsou hlavně Spencer Tracy a Katharine Hepburn. (13.08.2002)

Sidney Poitier znovu otevřeně podporuje sebevědomí černochů stejně jako v jiných svých snímcích (V žáru noci). Hollywood se chytá vážného tématu a reaguje jím na bouřlivé rasové nepokoje v neklidných šedesátých letech. Slušnou a dobře situovanou měšťanskou rodinu překvapí příjezd dcery se snoubencem. Je milý, je inteligentní, je dobře vychovaný, je doktor – ale je černoch. Snímek čerpá ze spontánních reakcí rodičů (na večeři přijedou i ti jeho), výsledek je nicméně spíš klouzáním po povrchu, než cíleným zachycením nemalého rasového problému. Dramatu nicméně přidávají body výtečný Poitier nebo Spencer Tracy (už vážně nemocný, umřel krátce po dokončení filmu). 75% (04.07.2015)

Jednoduchá vzťahová zápletka s problémom biely a čierny, ktorá však dala základ niečomu nádhernému a úžasnému. Málokedy sa stáva, že emotívny náboj a vlastne celá pocitová stránka filmu je vyskladaná len na majstrovskom hereckom umení a geniálnych dialógoch/monológoch. Ten kto napísal scenár si zaslúži nie oscara, ale zlatú bustu niekde na hlavnom námestí, každá jedna myšlienka je hodna vytesania do kameňa. Na záverečnú Tracyho reč nezabudnem nikdy v živote. (29.06.2016)