Ad Astra

Mnohem více než Interstellar, s nímž je Ad Astra často srovnáván, mi film připomněl Soderberghovu adaptaci Solaris. A to jak atmosférou a stylem podávání emocí a děje, tak i hudbou, která se u soundracku Cliffa Martineze minimálně inspirovala. Pokud jde o atmosféru a herectví Brada Pitta, pak nemám výhrad. Stejně tak ke kameře, za níž stál Hoyte van Hoytema. Vesmír je tu prázdné bezútěšné místo, které z člověka vysává schopnost cítit, být člověkem, navzdory úchvatným záběrům v pozadí s modrým Neptunem či startujícími vesmírnými loděmi. Horší je to s logikou děje, a to i tou vnitřní logikou světa tak, jak je nastíněna. Už samotná cesta k Neptunu, která má od Marsu trvat 79 dní. Jestliže doletět k Neptunu je ve filmu jen o málo náročnější, než dostat se na současnou ISS, mohla být dávno (myslím v rámci filmového světa) skrze Sluneční soustavu zřízena kyvadlová doprava, na stanici u Neptunu mohly vesele rotovat posádky a nějaké odtržení od světa či posedlost úkolem vůbec nemuselo přerůst v nějaký konflikt. Když se jedna postava chce pomstít, taky to nedává moc smyslu, protože kde měla záruku, že McBride bude chtít to samé, a proč by pro ni bylo nutné ho propašovat na palubu, když posádka lodi měla přesně ten samý úkol, a tak dále a tak dále. Snaha vytvořit určité situace tu často nepůsobí logicky ani v rámci filmem nastolených pravidel. To mi pak brání si plně vychutnat i tu psychologickou stránku věci, která je jinak sama o sobě působivá. S odstupem času musím hodnocení snížit na tři hvězdy, k čemuž mě nutí zbytečné logické přešlapy a nedomyšlenosti. (21.09.2019)

Marketingové štúdio nás zase raz poriadne napálilo. Ad Astra nie je v žiadnom prípade prvoplánovo diváckym dielom. Omnoho viac sa hodí do programov klubových kín. Najviac mi pripomenul Soderberghov remake Solarisu. Avšak formou, ktorá má veľmi blízko Terrencovi Malickovi. Určité pasáže si budem na domácom nosiči určite často prehrávať a aj základná myšlienka mi prišla dostatočne podnetná. Aj keď nie je nijako originálna a v úplnom závere až príliš polopatisticky podaná. Ale inak mi to veľmi sadlo. Vyzerá to krásne, Pitt hrá ako o život a atmosféra je skvelá. Problém je opäť v Greyovi, ktorý dodal mimoriadne kvaltný film, ale k dokonalosti a výnimočnosti mu opäť niečo chýba. 8/10 (18.09.2019)

Nejsou mi úplně sympatické filmy, které se tváří, jako kdyby sežraly Šalamounovo hovno, a pak vytáhnou scénu, které jako by vypadla z nějakého totálního béčka. Tak kurňa, mám filmy, v nichž hrdina naskakuje v poslední sekundě do odpichující se rakety, případně si udělá štít ze solárního panelu a s odrazem propluje skrz prstenec Neptunu od jedné vesmírné lodě ke druhé. A pak mám filmy, kde se hloubavě filosofuje nad údělem lidské existence. Ale míchat by se to nemělo. Uznat musím, že Ad Astra krásně vypadá a krásně zní, řada scén má úžasnou atmosféru a v první polovičce jsem byl v podstatě nadšený. Pak se ale ty různé rušivé nesmysly začnou vršit tak moc, že prostě zásadně ubírají zážitku a nejsem schopný je ignorovat. Vše podtrhuje voiceover Brada Pitta, který je fakt napřesdržku. Ten film by pro mě dával mnohem větší smysl, kdyby tam ty niterné průpovídky nebyly, neboť bych si hrdinovo počínání osvětlil sám mnohem přesvědčivěji. Takhle celý film působí jako jen průměrně chytrý člověk, který chce vzbudit dojem génia. Dokáže operovat chytře znějícími větičkami, ale celému sdělení chybí nějaký hlubší koherentní smysl a v závěru z něj vypadne banální YOLO. Film, který by strašně moc chtěl, ale nejde mu to. (21.09.2019)

Ad Astra trpí řadou dost zásadních fyzikálně-logických kiksů, nicméně nad tím jsem schopen přimhouřit oči, pokud film zaboduje ve filozofické, či psychologické rovině. A vzhledem k vnitřním proslovům hlavního hrdiny je vidět, že Ad Astra se o to opravdu snaží. Úspěšný je však jen zčásti. V hodnocení jsem rozpolcen, neboť samotné sledování vizuálně podmanivého a příjemně hypnotického vesmírného sci-fi si vždy maximálně užívám, jenže v pozadí mám ten pomyslný vykřičník, že tohle se obsahově příliš nepovedlo... 7/10 (22.12.2019)

Film, který je tak snadné odstřelit nebo se mu vysmát nějakou schazující hláškou, ale který přesto během sledování hypnoticky vtáhne do sebe a dlouho potom ještě svými výjevy v člověku doutná. Nelze se ubránit dojmu, že zde něco chybí a současně přebývá, ať už to jsou monology, akční scény nebo brakové prvky, které z kontemplativního pohroužení vytrhují do pobaveného výsměchu. Jako vesmírné "Srdce temnoty" působí "Ad Astra" okleštěně, jako by z něj vypadla celá řada dalších zastávek na cestě k cíli. Záblesky zdejšího světa dávají tušit promyšlenou podobu budoucnosti i osidlování sluneční soustavy. Grayův film pak působí jako sestřih několikahodinové minisérie, který dává příslib na možnost vidět nejen od všeho víc, ale především dostat vše víc propracované, dramaturgicky vycizelované a především pozvolněji plynoucí. Moc bych chtěl, aby "Ad Astra" měla dvojnásobnou, klidně i trojnásobnou stopáž, úměrně tomu více zastávek v kosmu i důkladněji rozvedené některé motivy. Ve své reálné podobě představuje readers digest, jehož fragmenty nezapřou mistrovskou filmařinu a dávají tušit velkolepou vizi. (05.01.2020)