Tiene a hmla

Spolu se Zeligem možná nejoriginálnější Woodyho film. Bláznivé komediální kreace zde nenajdeme, vtipných hlášek je rovněž málo. Tento film stojí na úplně něčem jiném - na atmosféře. Woody Allen zde vzdává hold expresionistům Langovi a Murnauovi. Kamera a obraz jsou naprosto jedinečné. Elegantní černobílý materiál, mlha jako pytel, stíny po stěnách, plížící se jako zloděj do krámu. Woody Allen však nečaruje pouze na režisérském postu, před kamerou se rovněž neztratí. Ostatní herci rovněž nezklamali. Mia Farrow mi připadá, že snad vůbec nestárne, pořád je stejně hezká. John Malkovich v úloze zatrpklého klauna byl výborný, to byla role jemu psaná přímo na tělo. Stíny a mlha nejsou ani komedií, ani dramatem - je to prostě experimentální atmosférický film. Zelig by se tak mohl častovat taky, ale u něho jsem se bavil mnohem víc. Tady těch stínů a mlhy bylo prostě nějak moc. 60%. (18.05.2007)

Možná to říkám jenom proto, že si takhle z fleku nevybavuju ty filmy, které mám od Allena nejraději, ale tohle je snad nejlepší film, co jsem od něj viděla! (so far) Kafka se silně dere pod jazyk, což já vždycky můžu, Malkovich je na hubičku a ten vymazlenej vizuálek! Ach ach. V poslední době ráda vzdychám. Správný je postřeh kolegy komentaristy, že výrazní herci ve vedlejších rolích dělají z pár prken a hřebíků rakev. (23.10.2010)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Tak tohle je určitě jeden ze slabších Allenových filmů. Černobílá groteska Stíny a mlha, která si střílí zejména z Kafkova Procesu, vypadá totiž celá jako mírně nadprůměrná televizní inscenace. Hlavně scénář je odfkláknutý a zmatený, forma, kterou je film natočen, je pak nudná (ani žádné kameramanské exhibice se rozhodně nekonají). (13.09.2005)

„Dejte si pozor. Nerada bych vás našla v aleji s proříznutým hrdlem od ucha k uchu.“ – „Nebojte se. On většinou škrtí.“ Naladit se správně na tuhle Allenovku mi docela dlouho trvalo (a než se mi to podařilo, tak jsem se chvílemi i nudil), a to kvůli mému nepřesnému očekávání. O krimi linku, která se před zhlédnutím filmu (a ostatně i na jeho počátku) jeví jako dominantní, totiž ve Stínech a mlze vlastně ani trochu nejde (i když moje oblíbená melodie Mack the Knife, jež zazní na konci snímku, k ní přece jenom trochu odkazuje). Přítomnost vraha je jen prostředek k rozvíjení příběhu, který režisér využívá na jednu stranu k pobavení publika, ale větší měrou k určitému filosofování (o umělcích, prostitutkách, o Bohu atd.) a také vysílání jistého poselství, které na první pohled není vůbec snadné odhalit (nemluví se o něm), a divák ho rozpoznává až postupně (postava Kleinmana, a události, které ho potkávají, jsou totiž nanejvýš symbolické…jen to chce dostat impulz a uvědomit si to). Celé tohle luštění je navíc ponořeno do prazvláštní atmosféry způsobené všudypřítomnou mlhou, stíny a mysterióznem. Ale jak už jsem zmínil výše, samozřejmě nechybí pro Allena typické výborně napsané dialogy a humor (ten je však přítomný výhradně jen ve chvílích, kdy je v záběru o život hláškující Woody, a já osobně zalitoval pokaždé, když „slezl“ z plátna). Snímek prozatím hodnotím slabšími 4* a v budoucnu plánuju opětovnou projekci, kterou já osobně v tomto případě k plnému docenění potřebuju. „Tak, budete v pořádku?“ – „Kromě toho, že jsem teď vystaven lynčujícímu lidu, jde po mně policie, ten maniak je na svobodě a já jsem bez práce…tak je všechno ok.“ (28.08.2014)