Chlapi neplačú

Je to moc hrr. Nechci snižovat potlačovaná traumata, ale v tomhle filmu stačí lehký vánek, aby se začal člověk zmítat na zemi a vzpomínat na hrůzy ze zákopů - nějak se těžko věří, že kdyby k vyprovokování reakcí stačilo tak málo, jak se děje zde, tak by bylo těch osm veteránů vůbec schopných jakékoliv sociální interakce. Kdyby to začalo víc nenápadně a svou cestu ke katarzi to budovalo, asi by mě to přesvědčilo spíš. Coby modelový příklad, určitá svého druhu alegorie, ale proč ne. PS: To by je zabilo dát tak aspoň jednu ženskou? Ty se před válkou taky nikam neschovaly... 3 a 1/2 (02.10.2017)

Veľmi zaujímavo spracovaný námet, ktorý je takmer dokonalou sondou do mysle ľudí, ktorí prežili to, čo chvála Bohu iní “nemuseli”. Od úvodu vďaka prezentovaniu “vlastného pohľadu, pravdy”, na základe vlastných, patrične odlišných skúseností, nenecháva konflikt na seba dlho čakať. Film však určite nie je určený pre hocijakého diváka, ktorý obľubuje bežne spracované drámy. Tu totiž ani z ďaleka nejde o výmenu názorov, ale o odlišný spôsob vyrovnávania sa z minulosťou, čo nie každého musí zaujať. Za mňa však veľmi solídne, miestami ťaživé, hádam aj nepríjemne, kedy dialóg v kombinácii s hereckým umením dokážu viac, ako nabité samopaly či odistené granáty. (06.06.2018)

Vojnové jazvy na tele a duši sa ťažko zacelujú. Tvorcovia sa v širokej koprodukcii snažili vyrozprávať príbeh mužov z rôznych národností bývalej Juhoslávie, ktorí stáli na opačných stranách frontu. Film je síce obžalobou vojny, ale to nie je primárne, zaoberá sa traumou povojnového stavu. Nenávisť a nacionalizmus je stále živý a prejavuje sa v chovaní aktérov. Síce poznamenaní vojnovými útrapami, stále nedokážu nájsť v sebe silu silnejšiu ako nenávisť, ktorá dohnala Balkán do konfliktu. Cesta k nápravám chýb je zložitá a zaujímavý experiment so zástupcami strán kdesi v horskom hotely v sebe nesie mnoho poznaní, uvedomovanie si utrpenia druhého. Snaha o humanistické dielo sa vcelku vydarila, záver aj vďaka metaforickému vyjadreniu dáva nádej. (14.06.2018)

Ve filmu je mnoho postav veteránů s různými charaktery, ale slévá se to v takový rozkouskovaný chaos toho, co to znamená mít zmatek v hlavě z nějakého válečného konfliktu. Film na karlovarském festivalu vyhrál Zvláštní cenu poroty. Hlavní drama se odehrává uvnitř, v jídelně, na pokojích, a zejména při společných sezeních, kdy se jednotlivé bolestné scény z paměti vojáků nejen vyvolávají a zveřejňují, nýbrž také na místě inscenují. Spíše divadelní půdorys, na němž se aranžují i glosují zraňující vzpomínky, je namístě, třebaže po čase může unavit stereotypem. Aktéři filmu Chlapi nepláčou jsou vystavováni věčným pochybnostem a také tady platí, že namísto silných sólistů rozhoduje přesná souhra rovnocenných osobností. Jako každá podívaná založená na modelové situaci má i celovečerní debut Alena Drljevice předvídatelný vývoj od seznámení přes napětí k očistě. (28.06.2018)

Traumat války se jen tak nezbavíš. Své o tom můžou vyprávět američtí vojáci, spíš tedy jejich psychické problémy. A to ještě bojovali proti nepříteli na jiném kontinentu. Srbové, Chorvati, Bosňáci byli fyzickými sousedy a pak jednoho dne vzali kvér. Ve filmu jsou zastoupeni ti, kdo byli nuceni k zabíjení bezbranných, i jejich oběti. Těžko soudit na kolik jsou emoce přepísklé, a tedy nerealistické. Někdy stačí hloupá poznámka, aby staré vášně znovu zatemnily mozek. (15.10.2017)