Chlapi neplačú

52. KVIFF - Koukám, že balkánská stigmata z války v devadesátých letech jsou stále aktuální. Co se stane, když v dnešní době přivezete do jednoho horského hotelu bandu Jugoslávců, Vám totiž odvypráví tento film. Ono potkat v současné době na jednom místě Chorvata, Srba, Bosňáka, Muslima a Ustašovce, by nechtěl nikdo z Vás. No a jeden slovinský psycholog to pojal jako dobrovolnický výzkum a zároveň pokus o vyrovnání s minulostí. To, že je ten doktor Slovinec je mimochodem docel trefný. Jak to nicméně dopadne, nemá smysl říkat, ale co se během filmu děje, to je to, co stojí za zájem. K tomu počítejte s naprosto úžasnou kamerou, která Vás přesvědčí, že horský masiv v Bosně a Hercegovině stojí za návštěvu. Za mě tedy rozhodně palec nahoru. (04.07.2017)

Na evropském artovém filmu současnosti mě občas irituje jeho zaměnitelnost s jinými evropskými artovými filmy současnosti. Roztřesená ruční kamera, jakási snaha o dokumentárnost ve spojení s mnohdy vyumělkovanými dialogy a situacemi, nechání volného prostoru pro diváka tam, kde to není nutné a jindy zase až zbytečná doslovnost. To je několik společných vlastností, které ve mne spíše než zamýšlení se nad konkrétní tématikou snímku, probouzí otázky nad absencí umělecké svébytnosti a nedostatečného individualismu tvůrců. Je to zvláštní situace, srovnáme-li to s jiným historickým obdobím – tam, kde se od šedesátých do osmdesátých let předháněly výrazné tvůrčí osobnosti v originalitě a proměňovali tak dalekosáhle (nejen) evropský film, tam dnes dochází k jakési podivné sterilitě a vzájemnému napodobování se, jež je navíc ještě po zásluze odměňováno na všemožných i nemožných festivalech, které snad řídí ti samí lidé, kteří filmy tvoří (nebo se s nimi přinejmenším dobře znají - jinak to vysvětlit nelze). Mám čím dál tím silnější pocit, že ty skutečně zajímavé umělecké projekty vznikají v posledních letech spíš v rámci Hollywoodu/americké produkce. Ostatně podíváme-li se třeba na rok 2016, v něm na mne bezkonkurenčně nejvíce zapůsobily filmy jako Noční zvířata, Moonlight či Paterson. (27.10.2017)

Veľmi zaujímavo spracovaný námet, ktorý je takmer dokonalou sondou do mysle ľudí, ktorí prežili to, čo chvála Bohu iní “nemuseli”. Od úvodu vďaka prezentovaniu “vlastného pohľadu, pravdy”, na základe vlastných, patrične odlišných skúseností, nenecháva konflikt na seba dlho čakať. Film však určite nie je určený pre hocijakého diváka, ktorý obľubuje bežne spracované drámy. Tu totiž ani z ďaleka nejde o výmenu názorov, ale o odlišný spôsob vyrovnávania sa z minulosťou, čo nie každého musí zaujať. Za mňa však veľmi solídne, miestami ťaživé, hádam aj nepríjemne, kedy dialóg v kombinácii s hereckým umením dokážu viac, ako nabité samopaly či odistené granáty. (06.06.2018)

Traumat války se jen tak nezbavíš. Své o tom můžou vyprávět američtí vojáci, spíš tedy jejich psychické problémy. A to ještě bojovali proti nepříteli na jiném kontinentu. Srbové, Chorvati, Bosňáci byli fyzickými sousedy a pak jednoho dne vzali kvér. Ve filmu jsou zastoupeni ti, kdo byli nuceni k zabíjení bezbranných, i jejich oběti. Těžko soudit na kolik jsou emoce přepísklé, a tedy nerealistické. Někdy stačí hloupá poznámka, aby staré vášně znovu zatemnily mozek. (15.10.2017)

Môžeme Chlapom vyčítať, že tu máme zase z tohto kútu Európy film týkajúci sa balkánskej vojny, ale to je problém distribútorov, že to berú ako komerčný artikel a nie tvorcov. Chlapi hrajú chlapov, ktorí museli robiť vo vojne rôzne svinstvá a nie dvakrát dobre sa im potom spí. Treba ísť na psychoterapiu. A ono to možno pomôže, ak potom dokážete medzi sebou prejaviť ako pochopenie, tak aj nenávisť a rozanalyzovať ju. Tu neboli proti sebe národy, ale mier a vojna a my ako diváci máme dosť problém si zapamätať, kto z hrdinov je z ktorej národnosti, pamätáme si ich hlavne vďaka menám alebo rodinnému statusu, a podľa mňa je to tak dobre. (07.02.2018)