Električka zvaná Túžba

Tento film má několik obrovských slabin : tou první je otravná ukecanost a květnatost, která i neznalého diváka velmi brzy ujistí, že jde o adaptaci divadelní hry. Smysluplné dialogy mám moc rád, pokud rozvíjejí postavu nebo děj - zde mi ale přišly strašně plytké a nicneříkající, jednou jasně nalinkované postavy se znovu a znovu projevovaly způsobem, který od nich čekáte. Nejhorším hříchem je ale opravdu příšerně přehrávající Vivien Leigh - ve své roli mohla uplatnit celou škálu výrazových prostředků a "odhalovacích" manévrů, přitom se už od prvních vteřin chová jako zjevně labilní psychopatka, takže závěrečné apogeum ztrácí mnoho ze své účinnosti. Proč tedy dávám tak vysoké hodnocení zdlouhavému, afektovanému dramatu? Jednak jde o velmi pečlivě natočené filmové dílo, samotná kostra děje je překrásně, klasicky vystavěna. Druhak jsem si ucvrnkl z naprosto dokonalého Marlona Branda, který bezostyšně krade každou vteřinu filmu, ve které se objeví. Úlohy přímočarého, autoritativního medvěda se zhostil s provokující jistotou, jde opravdu o jedno ze vzácných zjevení, kdy herec svou postavou žije a dýchá. Suma sumárum - je to povinná četba, na kterou dříve nebo později stejně narazíte a musíte si udělat vlastní názor. Tak do toho. (19.02.2010)

Víceméně průměrnou filmařskou stránku a menší utahanost zde naštěstí zachraňuje propracovaný a poutavý příběh. Sice je pravda, že krapet trpí přímočarostí, ale s přihlédnutím k době vzniku s tím rozhodně nemám problém. Ono se tomu totiž jinak nedá moc co vyčítat, zahrané mi to přišlo skvěle, graduje to poutavě, určitá míra psychologie postav tu taky naštěstí je a silné dojmy to ve mě taktéž zanechalo. Prostě to splnilo svůj účel a to bylo hlavní. Jen škoda, že to točil zrovna Elia Kazan, který mě ani napodruhé nepřesvědčil, že by byl tak úžasný jak se o něm říká. Pár geniálních záběrů se tu sice najde (rozbití zrcadla, žárovka...), ale většina z nich je prostě obyčejná, nevýrazná a bez samostatné síly. A ta stylizace New Orleans dává až moc najevo, že je to podle divadelní hry - přitom ve filmu bych čekal město, které bude skutečné, jelikož by to podpořilo uvěřitelnost příběhu. Tady fakt veškerá chvála patří Williamsovi a hercům (ačkoli Brandovi z nich především), Kazanovi až na posledním místě. Slabé 4* (08.09.2023)

Ještě teď ten film rozdýchávám… Elia Kazan stvořil snímek, na který člověk jen tak nezapomene, za pomoci téměř geniálního scénáře, s tématem které ani po celých 63 letech nezestárlo ani o píď. Co mě ale při vzpomínce na Tramvaj do stanice Touha vyvstane na paměti jako první, bude neskutečně hrající duo hlavních protagonistů, které by mělo být učebnicovým příkladem pro každého začínajícího herce. Přirozeně hrajícího Marlona Branda v roli živočišného, agresivního cholerika a navýsost teatrálně hrající Vivien Leigh chorobně patetickou Blanche. 90% (06.08.2012)

Nesmrteľná Williamsova hra prevtelená do Kazanovho kolosu klasického Hollywoodu. Tento film je už síce korytnačka strieborného plátna, no má zdravé, vesmírne jadro a teda mu nehrozí, že by niekedy vyšiel z kurzu (Woody Allenov "Blue Jasmine" je toho dôkazom); je to vlastne taký "moderný shakespeare filmového umenia; 27-ročný Brando vo svojej druhej filmovej role úplne suverénny a presný; Kazanova réžia je vycibrená - určite aj preto, že predtým si "Električku" zrežíroval aj na divadelných doskách - no a nepochybne hlavne preto, že to bol jeden z najväčších režisérov klasického Hollywoodu; (09.05.2014)

Jak to dopadne, když se setká jedinec oddán (vlastnímu pojetí) vznešenosti a jedinec, kterého by většina lidí pokládala za krajně nízkého, snad až zvířecího? Elia Kazan divákům tento střet prezentuje prostřednictvím hereckého umu Vivien Leigh a Marlona Branda, kteří se svých rolí zhostili neuvěřitelně skvěle. Tramvaj do stanice Touha předkládá dvojí kontrast - na jedné straně jde o protiklad dvou zcela opačných druhů "šílenství" (či spíše abnormality) v případě dvou ústředních postav, na straně druhé pak kontrast těchto druhů "šílenosti" se zdánlivou normalitou dvou postav vedlejších (kterých se neméně umně ujali Karl Malden a Kim Hunter). Elia Kazan následně během vyprávění zvolenou formou narace tento druhý kontrast zajímavým způsobem boří. (15.03.2013)