Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Animovaný
  • Krátkometrážny
  • Dráma
  • Horor

Obľúbené filmy (10)

Nočná mora v Elm Street

Nočná mora v Elm Street (1984)

Má srdcová záležitost, které už kvůli nostalgii mírně nadržuji a nemůžu dát jinak než plných pět hvězd. Není jiný horor, který bych viděla tolikrát. Není hororová ikona, kterou bych milovala více. Robert Englund byl můj první autogram do sbírky. Freddyho rukavice byla má první filmová replika. Freddy Krueger byl pánem mých nočních můr od útlého dětství. Ten nejlepší z těch zlých!

Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol (1968)

Fenomenální výkon Rudolfa Hrušínského coby pana Koprfkingla, který si ani neuvědomil, že páchal zlo, zatímco se snažil spasit svět, nesmírně přidává filmu na hodnotě. Vývoj jeho psychiky je zde zachycen až děsivě přesvědčivě. Bolestně pomalý proces, kdy se člověk postupně propadá do bizarního, panoptikálního světa, je zde zobrazen stejně surově jako v knize, dějový spád a sled událostí je naprosto přirozený, a tak i vražda manželky a syna se zdá být naprosto logicky opodstatněná. Naprosto přelomové použití střihu a prolínání scén, stejně tak rybího oka. 100%.

Kabinet doktora Caligariho

Kabinet doktora Caligariho (1920)

Pokřivený obraz hroutícího se poválečného Německa, bizarní a fantaskní dekorace, padající domy, přeexponovaná čerň, a hypnotický Caligari v podání démona Wernera Krause - to jsou nejsilnější elementy této poetické, hororové podívané. Pod taktovkou německo-české výtvarné skupiny se rodí nejryzejší klenot německého expresionismu, který je oživlou kresbou, jež určí vývoj nového filmového žánru - hororu. Archetypální postavy tohoto snímku dali vzniknout mnoha dalším jim podobným a Kabinet doktora Caligariho tak právoplatně patří mezi základní kameny světové kinematografie. 100%.

Električka zvaná Túžba

Električka zvaná Túžba (1951)

Hru samotnou jsem sice neviděla, ale i tak mi film přijde jako divadelní kus převedený na plátno, odehrávající se ve trojech, čtverech kulisách. Stísněný prostor rustikálního bytečku pod schody přispívá ke konfliktům dvou tak kontrastních postav, jako jsou Stanley a Blanche, a napětí mezi nimi trvá od první do poslední sekundy - i když kolem sebe jen tak mlčky procházejí. Co víc, chybějící dveře a závěsy v celém bytě dohání Blanche na pokraj bláznoství, jelikož má už tak dost pocuchané nervy a netouží po ničem než komfortu, klidu a soukromí. Chudák Stella je jako mezi mlýnskými kameny, když neví, na čí stranu se postavit - na stranu manžela, který je silným, neotesaným, neurvalým, živočišným neandrtálcem, nebo na stranu sestry, která, ač se vydává za nóbl slečnu se slušným vychováním a staromódními způsoby, není ve skutečnosti nic než chorobná lhářka, která má kousek od úplného zhroucení a sama již nedokáže rozpoznat, co z jejích vzpomínek je ještě pravda a co lež. Vivien Leigh je skutečně více divadelní než filmová herečka, berme to tedy jako první omluvu pro její afektovaný výkon, který mnohým nedovolil soustředit se na to, co postava říká a místo toho sledoval, jak Blanche asi pětkrát omdlévala hrůzou, chytala se při tom za čelo, zdvihala při tom pravé obočí, vzdychala a padala ostatním hercům do náruče. Věru, postava Blanche je skrz na skrz tak nesympatická, že s ní jen těžko hledáte špetku soucitu. Narazila jsem ale i u jiných, starších snímků, na herce, kteří nikde jinde než na divadleních prknech do té doby nehráli a ve srovnání s ostatními herci působili velmi teatrálně; čili lze to vnímat jako handicap tehdější doby. Jako druhou omluvu pro afekt Vivien Leigh lze brát fakt, že Blanche DuBois byla prachsprostá pohádkářka, která si neustále vymýšlela, své životní neúspěchy maskovala napodobeninami drahých šatů, šperků a voňavek, vykládala o jednom ctiteli za druhém, lhala o svém věku a nevím o čem všem ještě, a ona teatrálnost a přehrávání mi k její postavě vcelku sedí, jelikož Blanche je sice tělem přítomna v onom zašlém, rustikálním bytečku, ale v hlavě má takový guláš, že se vidí sedět na růžovém obláčku v princeznovských šatech, s korunkou na hlavě a po boku šarmantního džentlemana, který vždy vstane jako první, když se dáma zvedá od stolu. Závěrem, Brando... nenacházím slov. Stanley Kowalski byl neotesaný hulvát a potkat takového člověka naživo, přísahám Bohu, že bych ho musela zabít. V konflitku s Blanche jsem ale byla vždy na jeho straně, i když nedokážu přesně říct proč. Tahle role byla tak svévolná, drzá, sebejistá, jako byl sám Brando ve skutečnosti. Moc bych si přála, aby měl Brando za tuto roli ocenění místo Vivien Leigh, ale na druhou stranu, Brando by o toho Oscara možná ani nestál. 90%

Byl jsem lynčován

Byl jsem lynčován (1936)

Strhující Spencer Tracy, který se teď opravdu stává jedním z mých nejoblíbenějších herců a především taktovka Fritze Langa činí tento snímek nadčasovým dílem, ze kterého si lze brát příklad i dnes.

Vreskot

Vreskot (1996)

Přesně tohle je film na který se můžu dívat třeba pětkrát po sobě a stejně mě neomrzí...baví mě hledat v něm všechny ty odkazy na hororový klasiky jako postavu Freddyho Kruegera, Dr. Loomise z Halloweenu, Candymana, Leatherface, a spousty dalších....neomrzí!!! Tenhle film jsem viděla poprvé v devíti letech a maska Ghostface mě naprosot očarovala, věděla jsem že si jí budu muset jednou pořídit... tohle je klasika všech klasik, shrnutí všech hororových pravidel i dávno přežitých klišé. Základní kámen hororové postmoderny. Po A Nightmare on Elm Street jeden z mých nečastěji sledováných hororů, či hororových komedií :-)

Frankenstein

Frankenstein (1931)

Film mě díky Borisu Karloffovi nadchl ještě víc než kniha a především jsem konečně pochopila ten tragický příběh bytosti, tvora, který ani nechtěl přijít na svět, nikdo se ho neptal a prostě ho stvořili, jednali s ním jako se zvířetem a podle toho jednal i on. Fascinuje mě ten dvojí pohled na věc; na stvůru disponující obrovskou fyzickou silou, otroka pomsty, který ničí co mu přijde do cesty, a nevinné dítě, které se zrodilo do světa, kterému nerozumí, nikdo mu ho nijak nevysvětlil, nikoho se neprosilo o to, aby zde žilo, a všude se setkává jen s odporem, všechny odpuzuje nebo jim nahání strach. V momentě, kdy se poprvé setkává s dítětem, které v něm žádnou ošklivost nevidí, neutíká a ani na něj neútočí, naopak v něm vidí svého kamaráda a strážce, poprvé ho bere za ruku, se ukazuje nevinnost Netvorovy duše, jeho sladká dětstká nevědomost, skrytá za dvoumetrovou fasádou hnijící mrtvoly. Strhující Karloffův výkon film povyšuje o dvě příčky nahoru, krom toho se nedá srovnávat s výkonem žádného z jeho nástupců, Lona Chaneyho, Bely Lugosiho, Glenna Strange, atd. atd. atd. Ve filmu jsou ale dva silné charaktery, tím druhým je samozřejmě stvořitel Netvora, Victor Frankenstein, v podání Colina Clivea. Ona nespoutaná touha vytvořit něco velkolepého je to, co Victora hnalo neustále kupředu a téměř ho to i zabilo. Pocit, jak neskutečně blízko je fantastickému objevu, jaký lidstvo nikdy nezažilo, touha zapsat se do podvědomí lidí za každou cenu, ať už to bude stát sebevíc úsilí. Touha měnící se v šílenství a posedlost.