Bohémsky život

Hneď na začiatok začnem miernou kritikou, aby som osvetlil, prečo nehodnotím tento veľmi pekný film plným počtom. Kaurismaki proste akoby podľa môjho názoru trochu zaspal v tretej štvrtine filmu a ten potom stratil pred dojímavým finále tempo. Inak je všetko dokonalé. Postavy, režisérova štylizácia, jeho humor, jeho uvedomelosť faktu, že nezobrazuje skutočnosť takú aká je, ale že práve osobitosť je to, čo robí kinematografiu umením. Vlastne je jedno, akú má film zápletku a že teda dejový oproti niektorým iným fínovým filmom je. Dôležitejšie je "bohémske" nasávanie života a jeho zobrazenie na plátne. Ono to skôr vyzerá ako bezdomovecké pretĺkanie sa životom, len s trochu viac glancom. Z postáv si robí srandu a zároveň ich miluje a tak by to malo panovať aj v medziľudských vzťahoch. Začne každý od seba? 90%. (22.03.2015)

Pocta životu v presvedčení, ideále. Často na hrane bezdomovectva, ale vždy dôstojne. Takíto ľudia sú často inšpiratívni už len spôsobom života proti prúdu. Tvoria to, čo musia, bez ohľadu na materiálne zázemie. Peniaze si - keď ich majú - dokážu veľmi noblesne užiť. Kaurismäki tragikomické peripetie bohémskeho okraja zachytáva štylizovane, no zároveň presvedčivo. Bez príkras a nadbytočného psychologizovania. Ukazuje, že ak ide o život, dokáže sa spoločenstvo vzdať toho, čo si váži najviac. To je už trocha idealizovanie humanity sociálne vylúčených, propagované režisérom aj v iných filmoch - vytvorenie komunity vzájomne si nezištne pomáhajúcich ľudí z chudobnejšej časti spoločnosti. Ale nakoniec: prečo nie? (30.12.2012)

Sorry Aki, posledných asi 5 minút som prespala a áno, bolo to tvojím filmom. Z trojice "bohémskych" umelcov mi bol najsympatickejší Rodolfo ale aj keď som sa snažila, príbeh ma vôbec nezaujal. Peniaze prišli, peniaze odišli, ženy prišli, ženy odišli, ale umelci ostávajú temer nedotknutí udalosťami. Plusové body idú určite humoru, naozaj podarený, ale tak ako tá pani v strednom veku o pár radov nado mnou som sa nebavila. (Lumiére - 1.4.2012 - Febiofest) (02.04.2012)

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (13.03.2012)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)