Dievča zo zápalkárne

Romantické dievča a všetci jej robia zle, vrátane rodičov. Ale keď sa nahnevá... Typický režisérov film, veľa slov netreba, dialógy sa vedú mlčky, prichytil som sa, ako si v duchu hovorím, čo by mali mlčky sediace postavy asi vravieť. Tiež som sa (aj bez slov) niečo dozvedel o výrobe zápaliek. Kati Outinen je tu úplne ideálna, stále viac mi sedí do postáv Akiho filmov, pretože vždy ide o zobrazenie tej ľudskej obyčajnosti, na ktorú sa ona hodí dokonale. –––– Nic mě nezajímá míň než tvoje city. (10.10.2017)

Kaurismäkiho styl mám rád, takže mě už nemůže extra překvapit. Tentokrát to nebylo tak zábavné a do škatulky komedie bych to nedal - spíš sociální drama, kde se hlavní hrdinka snaží potrestat zhrzenou důvěru. Jako vždy však zpracované s nadhledem a vesměs souhlasím s odplatou a držel jsem jí od začátku prsty. A konečně už vím, jak se vyrábí sirky... ;-) [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (23.05.2013)

Slibný námět s postavou mladé hrdinky v obklopení dusivě autoritativní rodiny a tragedie z navázání prvního vztahu má v sobě působivé momenty, ale podle mě i mnohem větší potenciál k psychologickému dramatu, na poli kterého se toho dalo rozehrát určitě hodně, což se zde naplnilo jen zčásti. Ten film na mě působí dojem čehosi velmi slibného i silného, avšak ve svém nitru jen lehce načrtlého, krátce rozehraného, nedořečeného, nerozvinutého a mimo obdivuhodného výkonu herečky Kati Outinen vlastně i málo výrazného. Aki Kaurismäki si opět libuje v podivném stylu s hrou na vysoké umění ve stylu dlouhých, tichých i statických scén, z nichž některé dokážou být působivé, jiné mě trochu nudily. Kaurismäkiho experiment s vyřazením očekávaných dialogů na mě fungoval podobně: např. ve scénách, kde se Iris pohybuje v odtažitých vztazích kolem svých rodičů, mlčenlivost dodává na působivosti, jindy však ono vynucené mlčení všech protagonistů ve mě spíše budilo rozpaky, než realistický dojem. Třeba ve scéně, kde Iris přichází za svým osudovým mužem, který jí sám pustí dovnitř svého bytu (navzdory tomu, že s ní nechce mít nic společného) a po celou dobu neřekne ani slovo? No dobrá, asi s ní nechce mluvit, proč jí pak ale pustil do svého bytu? Podobně jsem v tak zkratkovitém podání nedokázal úplně uvěřit tak náhlé proměně drobné „šedé myšky“ na velkou krysu zabíjející přímo krysím jedem... Nemám vůbec problém přidat se k těm, kteří tvrdí, že Děvče ze sirkárny patří k tomu nejlepšímu z tvorby Akiho Kaurismäkiho. Je to již sedmý film, který jsem po čase od tohoto finského režiséra zhlédl, nicméně první, který ve mě v jistých scénách vyvolal jisté emoce. Ty 3 hvězdičky, které patří především zmíněné Kati Outinen, však i tady napovídají, že s tímto panem režisérem si moc nerozumím. Film se mi celkem líbil, ale zdejší cinefilní nadšení z něj sdílet nedokážu. Vychvalovaný černý humor jsem v něm nepostřehl už vůbec. [70%] (08.04.2022)

Silně působivý byl už úvodní dřevem provoněný obrazový průvodce továrnou na výrobu sirek. Tísnivý pocit ve mně vyvolával pohled na mladou dívku Iris vykonávající v ní automaticky nezáživnou činnost. K práci ve fabrice, připočtený ještě osamělý život svobodné ženy, bydlení s matkou a jejím přítelem, jimž dívka odevzdává veškeré vydělané peníze a navíc zastupuje i roli jakési služky v této podivné tiché domácnosti. Do takto bezútěšného života vstoupí jednoho dne naděje. Seznámení s mužem, ke kterému se upne s naivitou zoufalého člověka snažícího se bránit samotě. Ovšem ani tohle slunko nesvítí příliš dlouho...Minimum filmového prostoru, minimum slov a přesto se Kaurismäkimu podařila dokonalá psychologická studie života jedné obyčejné ženy. Klobouk dolů! Pozn.: ano i ve Finsku nosí návštěvy pacientům do nemocnice pomeranče... (12.01.2009)

Výrazným významovým prvkem tohoto filmu je absence nediegetické hudby a minimum replik. Postavy se tak pohybují v hutném a téměř neprostupném mlčení. Nejčastěji je ticho prolomeno nasládlými písněmi o lásce, jež se hrdince vnucují ze všech možných reproduktorů, a rytmem továrních strojů, v němž se odehrává stereotypní život hrdinky. Zobrazením každodenních rituálů, stejně jako práce strojů, je vyvolán dojem věčného opakování. (Umocněné tím, že je zobrazena pouze přítomnost - neznáme minulost postav, všechno se zdá být odvěké.) Hrdinčina naděje na změnu je zničena a ona se rozhodne pomstít se. Všem a za všechno. V poslední scéně je stejně odevzdaná, jako byla předtím, než se vypořádala se svým okolím. Jako by jí bylo jasné, že případný život ve vězení nebude o mnoho jiný než její dosavadní život na „svobodě“. Film je o (neúspěšné?) snaze vymanit se; porouchat stroj, na jehož pásech se vezou lidé, křehcí, stejní a zaškatulkovaní. (05.06.2010)