Dvojitý milenec

Nejhorší film, který jsem na MFF viděla. Sexualita je tu prostě přeexponovaná, což chápu, že je módní trend, ale tímpádem ...v té snaze šokovat obrazem... nuda! čekala jsem od Ozona aspoň trošku víc filozofického přesahu, vzhledem k tomu, že se dotýká tématu psychické choroby třeba, ale evidentně marně. (07.07.2017)

My, odchovaní filmy Catherine Breillatové a Vetřelcem, kříženým s Věcí, se novým Ozonovým filmem obamalutit nenecháme. I De Palma s Cronenbergem mohou klidně spát. Úvodní dva záběry by sice rády šokovaly, ale nová vlna surrealismu z toho taky nebude. Ozon si byl zřejmě slabin scénáře vědom a tak celou první polovinu stoupajícího psychického napětí zdobí kamerové exhibice. Pak se sice i dostane na trochu toho thrilleru s nepříliš čekaným vyvrcholením, ale závěr už je čiré WTF, kdy nevíme, kdo je kdo a co je co. A co z toho, co jsme viděli, se "stalo" a co z toho byly hrdinčiny halucinace. Herecké výkony celkem dobré, kamerové exhibice lahodily oku a příznivci plnočelné nahoty a penetrací si taky přijdou na své. A schválně počítejte, kolikrát uvidíte škodovku. (30.07.2017)

Tak tu sa na psychiatrov/psychológov/psychoterapeutov nehrá ani tak dvojča svojho brata ako samotný Ozon. Dvojitý milenec nie je ani tak psychologická dráma, ako dráma psychiatrická. Režisér sa snaží jednotlivé scény poňať ako akýsi vedecký obraz toho, čo sa deje v hlave niekoho s určitou psychickou poruchou. Nakoľko vychádza z nejakých reálnych predpokladov skutočne netuším a asi je to aj jedno. Okrem spomínaných De Palmu a Cronenberga ma napadlo pri tých "normálnejších " alebo erotických scénach viac meno Adrian Lyne. Chápem, že pre mnohých bude tento film zhmotnením pojmu pseudopsychologický, ale ja Dvojitého milenca vnímam skôr ako autorskú hru, takže mi to vôbec neprekáža. (19.01.2018)

Detailní záběr vystupující z vagíny, zajímavá hlavní hrdinka a vcelku poutavé erotické scény plus úvodní stříhání vlasů, které jsem okamžitě litoval. Víc se mi těžko z toho filmu zaryje do paměti a lepší nad ním vůbec moc nepřemýšlet, mám totiž nepříjemný pocit, že by člověk šel s hodnocením ještě níže, pan režisér se v tom všem co chtěl říci a sdělit trošku utápěl, ale vizuálně to topení za jedno vidění stálo. (18.02.2018)

Po loňské "Elle" jsem se setkala s dalším zástupcem současné francouzské kinematografie. Ozonovo dílo mi některými prvky (manipulativní hlavní hrdinka, otevřenější erotické scény) "Elle" připomnělo, první polovina snímku dokázala zaujmout působivým snímáním (točité schody, zrcadlová hala) i dějovou linkou, ve druhé polovině už se ale bizarnost lepila na bizarnost a hra s publikem zamotala hlavu nejednomu divákovi v sále Puppu. (03.07.2017)