The Post: Aféra v Pentagone

Steven Spielberg je profi filmař a umí sexy i záběr s tiskárny a starou ruční sazbu novin a opravdu po celý film předvádí dokonale vyspělou filmařinu. Co je to ale platný, když příběh narvaný dialogy až po okraj mně poměrně nudil. Navíc film mluví především k americkému publiku. K publiku bohužel mluví především kino Lucerna a fakt, že filmové projekce ruší hudbou z klubu pod kinem, je to snad každá projekce v tomto kině, větší arogance od provozovatele kina snad ve světě neexistuje. (21.02.2018)

Prequel k Všetkým prezidentovým mužom alebo čo bolo krátko, či skôr desaťročia predtým utajované pred verejnosťou. Spielberg prináša ukecanú drámu z novinárskej branže, pričom paradoxne ihneď a potom až do konca zaujme Kaminskeho vynaliezavá kamera. Cítime sa ako novinári v akcii, ako členovia tímu, alebo ako sliediči. Žiadne nudné zábery a protizábery, ak to nie je nevyhnutné. Sloboda tlače sa zároveň rovná aj sloboda prejavu v kinematografii, čoho The Post sú jasným dôkazom. Aktualizácia v rámci súčasnosti? No môžete si vybrať z čoho len chcete... (20.02.2018)

Prvú hodinu strašná nuda. Našťastie v druhej sa to konečne rozbehne a to hlavne vďaka postavám majiteľky Meryl Streep a jej šéfredaktora Toma Hanksa; obaja boli v danej dobe mimoriadne odvážnymi a statočnými ľuďmi, ktorí veľa riskovali – a povedal by som, že basa bola tým najmenším zlom, aké ich mohlo zo strany psychopata Nixona stretnúť za to, čo urobili. (01.10.2018)

Pokud nemáte ponětí, co se odehrávalo v 60. a 70. letech ve vyšších patrech americké politiky a jména jaky Lyndon Johnson nebo Bob MacNamarra vám nic neříkají, budete vás dost bolet hlava. Post počítá se znalým divákem a i u takto komplikované historické etapy neplýtvá časem na vysvětlování kdo je kdo a hned se solí jména a situace v tak mohutné kadenci, že jsem například v jedné scéně (kdy jsem si musel fyzicky rozepsat její aktéry na papír) zjistil, že film počítá s tím, že pokud se postava A baví s postavou B o nějakém Henrym, mělo by mi jako dojít, že mluví o Henrym Kissingerovi. Týjo. Jenomže já to takhle mám rád, film se dokáže lépe soustředit na pohnutky a dilemata bouřící v jednotlivých postavách namísto toho, aby z nich dělal figurky na historické šachovnici. Z této strany není mnoho co vytknout (počítám, že výkon Meryl Streep mi lezl na nervy schválně) a to i přes to, že 80% herců vypadá stejně, respektive jako Clark Kent. Půlku celé práce navíc dělá Kaminskyho kamera už jen díky tomu, že Spielberg pořád trvá na natáčení na filmový pás, takže si můžeme vychutnat ten čím dál vzácnější feeling z filmového zrna a lehké, přesto ostré zamlženosti. Navíc ačkoli se většinu času pohybujeme v menších či větších místnostech, tak je obraz většinu času v plynulém pohybu, sleduje kam postavy míří a nejednou z nich například překvapivě přeskočí na postavy jiné. Skoro každý záběr by se zde dal využít jako výukový materiál pro to jak pracovat s pohybem, světlem a kompozicí pro dosažení kýženého efektu. Post ale není bezchybný. Jako největší selhání počítám začátek ve Vietnamu, kde máme pochopit motivace whistleblowera, ale kvůli zachování nízké přístupnosti a celkové odfláknutosti té scény to nemá kýženého efektu. Stejně tak jako trendová emancipační póza, která působí ve filmu nepatřičně naroubovaně a přijde mi, že celému hnutí za žensko-mužskou rovnoprávnost dělají tahle překotná gesta jenom medvědí službu. (25.05.2018)

Kromě toho, že je to kvalitní biják, poctivě zpracovávající poctivá témata (právo na informace, povinnost mít svědomí i na vysokých postech a riskovat všechno, rovnoprávnost žen atd. atd.), o čemž je toho napsáno víc než dost, bych za sebe ráda na okraj uvedla, že mě okouzlil tou nenápadnou prezentací vysokého stylu, úrovně dotčené sorty lidí, na níž si přes veškerou neokázalost dával záležet. Prezentací jejich morální jakosti, esence rozumu i citu, smyslu pro rodinu, povolání ve vlastním smyslu slova i cti, nakonec tehdy ještě i u těch bankéřů bylo znát, že je to zasahovalo, že byli důstojní a obměkčitelní, a i ti, kdo stáli se svými názory a postoji proti sobě, se dokázali ctít, a také jejich decentního, ale vytříbeného vkusu a kulturní zušlechtěnosti. *** Jeden nenápadný příklad, který hovoří za všechno: Když dámy opouštějí pánskou společnost, která zavedla řeč na soudobou politiku, cestou do salonku vedou "dámské" řeči o tom, že Lawrence Durrell vydal půvabnou věcičku a že prý píše další sadu románů (a ano, ohlíží se po čtvrté ženě)... Dnes si nedokážu vůbec představit, že bych narazila na čtyři pět dalších vrstevnic obeznámených s Alexandrijským kvartetem, Avingnonským kvintetem a vůbec s osobností Lawrence Durrella, středomořského diplomata a geniálního spisovatele, a to jsem vystudovala literární vědu a ty knihy, stejně zásadní, uchvacující a s ničím nesrovnatelné jako třeba Proustovo hledání ztraceného času, jen ještě s mnohem větším záběrem i geopolitickým a geofilosofickým, neznali už ani mí učitelé. Nikdy by mě nenapadlo, že se s tak případnou narážkou na Lawrence Durrella setkám zrovna ve Spielbergově bijáku. A podobné okouzlení mě v tom snímku potkalo vícekrát. Smekám klobouček. *~ (20.07.2019)