Zlaté časy rozhlasu

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík. (27.03.2015)

Nostalgií překypující Allenovo vzpomínání na dětství. Zapomenutí hrdinové rádia, nenaplněné sny rodičů, dětské slintání nad učitelkou... má to všechno, co má Feliniho Amarcord, nebo Svěrákova Obecná škola. Skoro bych řekl, že tyhle filmy tvoří takovou mistrovskou trilogii na téma hořko-sladké vzpomínání nad zašlými časy... (21.10.2013)

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

Po "Annie Hallovsky" laděné "Haně a jejích sestrách" a Bergmanovsko - Čechovském dramatu "Září" se vydal Woody Allen stejnou cestou jako o 14 let dříve Fellini, o 8 let Kachyňa a o 3 roky dříve Paskaljevič, tzn. cestou vzpomínek na své děství. Spousty krásných figurek, opatřených roztomilým podivínstvím a lehkým humorem. Woody Allen byl v osmdesátých letech zamilovaný až po uši do Mii Farrow. Ta má zde krásnou roli ukňourané, ale krásné Sally. Rádio je zde zobrazeno coby ohromný fenomén a věc, bez které se hrdinové filmu ve válečných letech nedokázali obejít. A nebyl by to Woody, kdyby do svého laskavého a humorného filmu nedal nějaký ten vážnější prvek, jak od dob "Lásky a smrti" udělal pokaždé. Scéna, kdy otec malého Woodyho řeže páskem a když se z rádia ozve, že celé státy úpěnlivě sledují marný boj za záchranu holčičky, která spadla do studny, začně ho se slzami v očích hladit po vlasech a v následujích chvilkách ho pevně drží v náručí, je skutečně hodně silná. Woody se tentokrát opět ve filmu neobjevil (mimochodem hrál pouze v šesti z jedenácti svých filmů z osmdesátých let), ale postaral se o post vypravěče příběhu. "Zlaté časy rádia" patří mezi nejlepší Woodyho filmy. (20.03.2008)

Nostalgií prodchnuté retro s odkazy na autorovy vzpomínky z doby, kdy bylo rádio dalším členem domácnosti a hlavním zdrojem informací o okolním světě...film příjemně plyne na radiových vlnách a melodiích amerických čtyřicátých let, které propojují humorné příhody z autorova dětství...velmi pohodový a příjemný film! (25.05.2013)