Zlaté časy rozhlasu

Bože, ten sentiment! Samozřejmě, je to dobový film, ale určitě ho ocení každý, kdo byl někdy klukem, popřípadě prožíval svoje dětství, popřípadě kus dítěte nosí stále s sebou. I když se snímek odehrává na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Člověku, který splňuje aspoň jednu z těchto možností, dojde, co prožil, o co se snažil, po čem toužil, co ztratil, čeho se bál, čeho chtěl dosáhnout, z čeho se radoval, co očekával, co miloval, k čemu se upínal a co prožíval. Ze začátku a v první půli filmu jsem měl o hodnocení filmu malé pochybnosti, které byly však bezpečně rozptýleny rolemi Mii Farrow a Jeffa Danielse a scénou na střeše. ALE SY PŘÍŠTÍ TÝDEN RODINU NEOPUSTIL. A ANI DALŠÍ TÝDEN. A TETA ČEKALA DÁL NA SVOU VELKOU LÁSKU. ALE TEN VEČER JSME SI UŽILI. (29.11.2005)

Pohodová a vkusná zábava tak trochu ve stylu Betty MacDonaldové. Allenova nostalgie — rádio už dávno neohrožuje tělesný i duševní vývin mládeže, která by u něj celé dny vysedávala, vstřebávajíc hloupé příběhy a nejdouc ani na čerstvý vzduch. Spousta jiných věcí, nehledě na multimediální vychytávky, však zůstává pořád stejných. 4½. (06.05.2013)

Skoro mě překvapilo, jak moc se mi to líbilo, protože k rádiu žádný vztah nemám - nebo minimálně ne stejný jako Allenova generace - a myslel jsem, že ta nostalgie bude nepřenosná, ale nakonec jsem zjistil, že je to úplně jedno, protože ten film si od prvních záběrů neomylně razil cestu do mého srdce, a to zcela nezávisle na tom, co si člověk v r. 2022 myslí o rádiu. Skoro mě až ohromuje, s jakým málem si zde Allen vystačil - ten film v podstatě není nic víc, než pár legračních vzpomínek z dětství, namíchaných s hrstkou reálných historických událostí, jako byl třeba útok na Pearl Harbor nebo pád 3 leté holčičky do studny (naprosto mrazivá sekvence, která mě doslova šokovala), ale možná právě v tom je jeho síla, v té dovedně kombinované směsici humoru a dojetí, která je jakoby načrtnutá lehkou rukou, bez ambicí vyprávět nějaký velký příběh, a celá ta nostalgická spanilá jízda se navíc veze na vlnách dokonalého soundtracku, takže toto je přesně ten typ filmů, v jehož závěru je vám líto, že už je konec a že toho víc nebude. (15.08.2022)

V rámci prehliadky filmov môjho neobľúbeného Woodyho Allena som si pozrel Zlaté časy rozhlasu. Je to spomienkový film, pravdepodobne s autobiografickými črtami, veď Woody celoživotne kladie seba do centra svojich umeleckých výtvorov. Tento film sa mu celkom podaril a tri hviezdičky si zaslúžil. Podiel na tom má najmä fakt, že v ňom Woody nehrá a tak napĺňa moju predstavu umelca, ktorý lepšie píše, než hrá. (14.01.2015)

Klasická allenovka: židovská rodina a její zážitky, tentokrát související s poslechem rádia v roce 1944 kde romantické cajdáky a dobrodružné rozhlasové hry střídají hlášení z bojišť 2.světové války. Celé to plyne ve velmi poklidném tempu, vtípky také na pilu nijak netlačí (snad jen mafiánská babička a výchovný rozhovor s rabínem mají punc bránicového nitroglycerinu). Celkově poklidná dopolední podívaná. (05.08.2008)